Railay, všech lezců ráj

Zdravim Vas z posledniho zastaveni na nasi ceste. Z Laosu jsme se presunuli nocnim vlakem opet do Thajska, tentokrat na turisty prospikovane pobrezi Andamanskeho zalivu, abychom i my okusili teple, pruzracne vody v oblastech oznacenych "zona tsunami, v pripade zemetreseni utecte do kopce - je to tri kilometry."

Dobrodruzna pout se tady s davy turistu zmenila na plazovani, nicmene jen na chvili, nez jsme objevili mistni lodicky, ktere vas za par penizku provezou po ruznych malych ostrovech siroko daleko. Behem dvou dnu jsme navstivili neuveritelnych 10 ostruvku a ostrovu, s kristalovyma plazema, neprostupnou dzungli a jen minimem turistu.

Objevili jsme take sice turisty oblezeny, nicmene na lezeni rezort nejuzasnejsi z nejuzasnejsich - Railay nedaleko mesta Krabi. Skaly se tyci nad morskou hladinou, lze lezt bez jisteni s padem do more, lze lezt jednoduche i silene tezke cesty, kazdy si muze vybrat...jen mit sebou material, protoze pronajem lana atd.. zde prijde na pekne penize. I kdyz je tady relativne levne, za kvalitni lezeni se tady plati.

U jineho ostrova Sea Islandu jsme zase snorchlovali mezi korali, byly tam uplne bozi ryby, jak z toho "Hleda se nemo", no uplne stejne, ale hodne koralu chcipa, voda je znecistena, thajci odpadky pali a nebo hazou do more, misto pralesu jsou na jihu jen kaucukovniky a palmy na olej, des a hruza. Je tady sice par narodnich parku, ale v nich se natira moridlem, barva se vyliva do potoku, jezdi se tam Toyotou a reditel parku ma v male klicce dve opicky na hrani. Jo opic je tady docela dost.

Zitra nam to tady konci, jedeme zpet smer Bangkok nocnim vlakem a pak Kralovskymi Jordanskymi aerolinkami do Doaha, pak do Ammanu, snad vyjde cas na kratkou prohlidku mesta, pak do Vidne, vlak do Ostravy a vecer snad silvestrovska party, jestli nas nekdo vezme k sobe na chalupu hehe...tak zatim zdarek...sorry ze se nekona zadne dobrodruzo, ale v Thajsku to moc uz nejde, nejhorsi je ze uz moc ani v Laosu...takze akce zase priste :-]

28.prosince 2007, Krabi, Thajsko

V Karabachu na miny

Na Armenii jsou dobré tři věci. Výborné sladké dobroty, levný internet všude a krásné hory. Možná i něco dalšího ale už toho moc nevím. Zdravím vás ze Stěpanakertu, hlavniho města nezávislé republiky Náhorní Karabach. Tu neuznala ani Arménie ani Ázerbájdžán samozřejmě, ale uznalo ji třeba Moldavsko nebo myslím ještě Šalamounovy ostrovy či tak něco.

Karabach je nádherný. Jsou tu vysoké nepřístupné hory, zbořené města a docela příjemnější lidi než v Jerevanu, ale to se mi možná jenom zda. Do hor ovšem nesmíte, jsou tady miny, které odstraňuje organizace Halo Trust. Je to NGO z Anglie a pracuje v ni 207 Arménů a vede to všechno 1 kosovský Albánec (zřejmě má čerstvě zkušenosti s minami) Pokud se vše podaří, zítra mne vezmou do jedné vesnice, kde odminovávají jednomu zemědělci pole, aby mohl zasadit brambory. Jsou moc milí a hodně pomáhají, i přesto každoročně přijde o nohu pár desítek lidi.

Jinak bydlím u bábušky, která strávila za války tak 5 let ve sklepě, mám svou komnatu a babča mi vaří snídaně. Dnes jsem si poručil vaječinu. Holky se na mne tady vice směji, když pominu ten fakt, ze se oblikaji jak prostitutky a líčí jak marfuše, tak mají dobré postavy. Ale nic s nima nesmíte před svatbou, jinak vás jejich otec normálně podřeže.

Dnes jsem si byl na ministerstvu obrany pro povolení jet do Agdamu, takového vybydleného stotisícového města u hranic s Ázerbajdžánem. Kromě toho, že jsem čekal čtyři hodiny tak jsem ho nedostal, ale prý mi přidělí auto a osobního vojáka a můžu vyrazit oficiálně. Plukovník Zangarian mi povídá: Podívej, tam jet nemůžeš, ale my tady máme takové odděleni Propagandy... ehm...tedy odděleni Informaci, a oni ti to ukážou. Ale nesmíš fotografirerovat. Ještě mi tajně naznačil, že bych tam mohl jet klidně sám, ale možná jen tak mrkal, protože měl tik. Tak uvidíme, ještě nemám program hotov.

Zatím co sem čekal, seznámil jsem se s 30 vojáky, kteří jsou tady dva roky na službě. Chudáci, no ale aspoň že není válka. Povídali jsme si a já jsem udělal pár (asi 50 fotek) vzali mne k nim do kasáren, mohl jsem fotit všechno, kromě nástěnky hrdinů z Karabašské války. Byl jsem taky v muzeu, kde mi a ještě jednomu kolegovi z Minnesoty milá průvodkyně "nezaujatě" povídala o barbarských ázerbajdžáncích a hrdinných bojovnících, kteří si dělali vlastní zbraně (opravdu zajímavé kousky)

20.dubna 2007, Stěpanakert, Náhorní Karabach

• foto1: klášter Dadivank v Karabachu - by rst
• foto2: kostel ve městě Šuša - by rst
• foto3: zničený ázerbajdžánský tank na severozápadě Karabachu - by rst

Jeden prachobyčejný den v Jerevanu

Ararat jde vidět podle Arménů každý den, ale já ho ještě neviděl. Dnes jsem si byl na letiště pro batoh a trhl jsem rekord! Teda, nebyl jsem v tom sám....v jedné maršrutce pro 11 lidi nás bylo 25!!!!! Zážitek jak cip... no ale doma už to tak veselé nebylo, začal jsem vybalovat a ha, Arméni mi stačili vybrat batoh...škoda asi za 2000...vzali hlavně kabely, nabíječky, čtečky, sluneční brýle, atd... ještě že jsem tam neměl prachy, které jsem si tam plánoval dát...Nakonec jsem všechno potřebné sehnal.

Dnes byl opět velmi zajímavý den. Byli jsme s Artyomem na evropskou premiéru (nezapomeňte ze Arménie leží v Evropě, jak mne ujišťuji místní Arméni, tedy Peršané) dokumentu Screamers a setkal jsem se tam s Karlou Garapedianovou, dlouholetou novinářkou z BBC a režisérkou onoho filmu o genocidě, ve kterém hlavni roli hraje kapela System Of A Down. Udělal jsem exkluzivní interview pro Aktuálně, ale nemám čas ho přepisovat, protože jedu do Karabachu, takže asi nebudeme první v Evropě...hehe.

Dnes jsem byl táké na mítinku komunistické strany, která láká voliče tím, že chce spojit zpět Sovětsky svaz. Bohužel, moc lidi tady na to, na rozdíl od Kyrgyzstánu či jiných míst neslyší, a tak alespoň pozvali jednu super kapelu, která hraje arménsky folk a byli docela dobří. Artyom celou dobu řešil, že to jsou jeho kámoši, a ze nechápe proč se zaprodali komunistům.

Dnes mne málem přejelo auto, Artyom mne naštěstí odtáhl, nějak jsem uprostřed přecházení dálnice ztratil na chvíli pozornost, no jo, jsem holt nováček...ale asi by mne jenom požduchalo, nejelo moc rychle. Artyom byl dnes moc šťastny, protože mu bratr na letišti koupil Lucky Strike a to je totiž nejlepší značka, která se tady neprodává,...samou radosti vždy když potkal nějakého známého, tak mu jednu nabídl, a ten ji ještě s vetší radosti přijal. A protože má Artyom spoustu známých, vice než půl krabky rozdal. Ale to je dobře, včera jsme totiž seděli na jedné schůzce a on se tam málem zadávil. Měl by přestat.

Artyom je vůbec kavalír. Říkal jsem, že zajdeme na pizzu, tak jsme vybrali pizzerii a on najednou, tam nejdeme, tam nejdeme. Ptám se proč. No tu restauraci vlastní můj spolužák. A já říkám no a co? A on, to bychom museli jíst zadarmo. A já říkám - no a? A on, nebyli jsme pozváni, musíme jít jinam. No takže místo oběda zadarmo jsme šli do jiné, kde jsem to pěkně zacvakal samozřejmě já. Ach ta kavkazská hrdost z nich číší v každém momente.


Včera jsme pokecali s jedinými dvěma známýma Arménama, co umí český v Jerevanu. Panem Badajanem a panem Babajanem. Pan Badajan je bývalý ministr čehosi, myslím že průmyslu či čeho a pan Babajan je zase šéf místního kanclu ČSA. Kecali jsme asi 4 hodiny, a kromě toho, že jsem se dozvěděl, že Arméni jsou nejúžasnější národ na světě, tak že například díky nim k nám přišel Cyril a Metoděj a vlastně že díky nim umíme číst a psát...někdy to prostě už přehánějí, jsou zakomplexovaní, že jejich diaspora jsou milionáři, on tady žijou v té špíně, ale vzpomínají na časy, kdy byli nejlepší na světě. Artyom to shrnul něco jako, byli jsme nejlepší a teď o tom budem znova tisíc let snít.

18.duben 2007, Jerevan, Arménie

• foto1: Ararat a Chor Virap -by rst
• foto2: Muzicírování u jezera Sevan - by rst
• foto3: Mladí umělci v jerevanské galerii - by rst

Nejezděte v pátek třináctého do Arménie

Když jsem komusi říkal, že odlétám pátek 13. do Arménie, než se zeptal, kamže to vlastně letím, podivil se, proč letím v tak smolný den. Odbyl jsem ho tím, že na báchorky a pověry nevěřím a začal vysvětlovat plán cesty. Jenže něco na tom pátku asi bude. Když jsem já a deset Arménů v obřím supernovém Airbusu A-320 od ČSA dorazili na deštěm bičované jerevanské letiště Zvarnots a před letadlem čekalo deset oficírů v obrovských sovětských čepicích, aby vzápětí prohledali celé letadlo, řekl jsem si, ach, konečně opět v Sovětském svazu.

Vyřízení víza za 30 dolarů trvalo jen chvíli, ale pak to začalo. Za pásem na kterém přijíždějí batohy, byl obří nápis Vítejte v Arménii s nezbytným Araratem v pozadí (pro neznalé Ararat je hora, symbol Arménie, která ovšem leží v Turecku) ovšem na pásu jaksi chyběl můj batoh. Blížím se k smutně se tvářicí ženě s visačkou a ona už se mne sama zeptá, are you mr. rst? Promiňte, ale váš batoh zůstal v Praze, ale nezoufejte přiletí dalším letadlem v útery. Tady máte balíček první pomoci. Usmála se a odešla. No nic, trenky a ponožky mám na sobě, ty do úterka musí vydržet no a zbytek musím postrádat, peněz mám zatím dost. Ještě mne zaujala jedna pasáž v letence, kde se praví, že za zpoždění zavazadla je kompenzace až 1000 euro, tak uvidíme, jak to dopadne.

Taxikář, který mne odchytil říká, že se jmenuje Garik, vede mne ke sve superotřískané Ladě a vyrážíme do centra. Sotva se rozjedem, Garik vysvětluje, jak má těžký život, jak je tady drahý benzín, a že jak teď letiště koupili Argentinci, tak musí platit za parkoviště, a že mi sice řikal 10 dolarů, ale v autě jedu sám, ale to je pro 4 lidi, takže musím vlastně zaplatit dolarů 40. No tak to jsem rezolutně vyloučil, a tak, že jsem brat a jeho kamarád, že mi to dá jako za třicet. No nic, ja myslim že tuhle storku znáte všichni, dal jsem mu 20 za cestu, ktera stoji normálně 10, ale bylo 5 ráno a neměl jsem batoh, chtel jsem jít spát a nic neřešit. Ubytoval jsem se v hostelu Envoy, dostal jsem pokoj za 7000 dramů (tedy 14 euro) a trochu se prospal. Druhý den jsem našel bydleni v samém centru města u jedné bábušky, pokoj s mnoha obrazy, přes den teče i teplá voda, dělá mi snídaně a za všechno chce 5000 dramu (10 euro) což taky není ideální, ale už mne nebaví nic hledat.

Nejvíce mne na tomto hnusném městě fascinuje schopnost Arménů přecházet osmiproudové dálnice na červenou. Je na to asi systém. Pohybujete se vždy v určitém intervalu o jeden pruh dále a čekáte, až se mezi davem aut vytvoří alespoň 20 metrová díra, v ten moment vyběhnete a posunete se o pruh dál. Máte-li zeleneho panáčka, neznamená to, že můžete silnici přejít, ten vám pouze umožní snadněji se dostat do poloviny dálnice, pak už musíte opět přejít na osvědčený způsob. Musím říct, že tak divoké přecházení jsem nezažil v žádném bývalém sovětskem městě, kde jsem byl.

Jinak co je Jerevan. Je tady pokus o vytvoření jakéhosi bussiness centra, ale moc se nedaří, zmiňovaná ulice zeje prázdnotou, luxusní butiky taky. Občas narazíte i na prázdné výlohy. Ještě to tu nemám dost projité, ale je to taková ta pravá ruská velkoměstská divočina už na první pohled.

Mám průvodce. Artyom je můj průvodce. Je rád, protože jej uvolnili ze školy, aby mne mohl provázet po krásach země a muzejích genocidy. Tady se učí i v sobotu. S Artyomem si docela rozumím. Kdysi s kamarady založil první arménskou doommetalovou kapelu, ale jak mi řekl, jednoho dne spálil všechny jejich cdčka a začali hrát něco jako Pink Floyd. Jeho nejoblíbenější kapelou je Doors. Říká, že kdo je rocker v Arménii, je považován za narkomana. Artyom proto nosí bundy Nike, které si kupuje v Německu nebo Rusku. Artyom hodně cestuje. Před pár lety býval tenisovou jedničkou v Arménii, pak se zranil, tak začal hrát hokej a basketbal, a to vždy v reprezentaci. Byl i na mistrovstvi světa v Litvě. Není celebritou, ale zná ho tu spoustu lidi, takže si furt s někým gratulujeme (místní styl pozdravu). Arméni vypadají všichni stejně, mají takové ty lakýrky černé, černé gatě, černou koženkovou bundu, černé vlasy, černé obočí a černé oči.

Zítra vyrážím do místního Vatikánu. Arménie je nejstarší existující země s křesťanstvím, takže o kostely se docela starají, ale aby to bylo objektivní, navštívil jsem i jedinou mešitu v zemi, modrou íránskou mešitu, a myslím, že rozhodně stojí za zmínku. Taky si jdu podat žádost o vízum do Náhorního Karabachu a vyrážím za dobrodružstvím.

Jinak sbírám různé informace, v pondělí se chci sejít s Štěpánem Badajanem, který vede nějaký česko/arménský kulturní spolek. Sice mluví plocho česky, ale snad se domluvíme. Nejvíc práce ale bude příští pondělí-úterý, kdy bude výročí arménské genocidy. Zaslechl jsem, že by možná mohli přijet uctít své předky také kluci ze System Of A Down, kteří jsou sice slavní, ale nikdo je tu moc neposlouchá, protože tady frčí ruský a arabský popík. Internet je tady otevřen nonstop, takže myslím, že se mi 24. dubna ráno podaří publikovat o genocidě článek...

16. duben 2007, Jerevan, Arménie

• foto1: chačkar na jezeře Sevan - by rst
• foto2: trh s dobrotami v Jerevanu - by rst
• foto3: night club Viagra v Jerevanu - by rst
• foto4: šiítská modrá mešita v Jerevanu - by rst