Když jsem komusi říkal, že odlétám pátek 13. do Arménie, než se zeptal, kamže to vlastně letím, podivil se, proč letím v tak smolný den. Odbyl jsem ho tím, že na báchorky a pověry nevěřím a začal vysvětlovat plán cesty. Jenže něco na tom pátku asi bude. Když jsem já a deset Arménů v obřím supernovém Airbusu A-320 od ČSA dorazili na deštěm bičované jerevanské letiště Zvarnots a před letadlem čekalo deset oficírů v obrovských sovětských čepicích, aby vzápětí prohledali celé letadlo, řekl jsem si, ach, konečně opět v Sovětském svazu.Vyřízení víza za 30 dolarů trvalo jen chvíli, ale pak to začalo. Za pásem na kterém přijíždějí batohy, byl obří nápis Vítejte v Arménii s nezbytným Araratem v pozadí (pro neznalé Ararat je hora, symbol Arménie, která ovšem leží v Turecku) ovšem na pásu jaksi chyběl můj batoh. Blížím se k smutně se tvářicí ženě s visačkou a ona už se mne sama zeptá, are you mr. rst? Promiňte, ale váš batoh zůstal v Praze, ale nezoufejte přiletí dalším letadlem v útery. Tady máte balíček první pomoci. Usmála se a odešla. No nic, trenky a ponožky mám na sobě, ty do úterka musí vydržet no a zbytek musím postrádat, peněz mám zatím dost. Ještě mne zaujala jedna pasáž v letence, kde se praví, že za zpoždění zavazadla je kompenzace až 1000 euro, tak uvidíme, jak to dopadne.
Taxikář, který mne odchytil říká, že se jmenuje Garik, vede mne ke sve superotřískané Ladě a vyrážíme do centra. Sotva se rozjedem, Garik vysvětluje, jak má těžký život,
jak je tady drahý benzín, a že jak teď letiště koupili Argentinci, tak musí platit za parkoviště, a že mi sice řikal 10 dolarů, ale v autě jedu sám, ale to je pro 4 lidi, takže musím vlastně zaplatit dolarů 40. No tak to jsem rezolutně vyloučil, a tak, že jsem brat a jeho kamarád, že mi to dá jako za třicet. No nic, ja myslim že tuhle storku znáte všichni, dal jsem mu 20 za cestu, ktera stoji normálně 10, ale bylo 5 ráno a neměl jsem batoh, chtel jsem jít spát a nic neřešit. Ubytoval jsem se v hostelu Envoy, dostal jsem pokoj za 7000 dramů (tedy 14 euro) a trochu se prospal. Druhý den jsem našel bydleni v samém centru města u jedné bábušky, pokoj s mnoha obrazy, přes den teče i teplá voda, dělá mi snídaně a za všechno chce 5000 dramu (10 euro) což taky není ideální, ale už mne nebaví nic hledat.Nejvíce mne na tomto hnusném městě fascinuje schopnost Arménů přecházet osmiproudové dálnice na červenou. Je na to asi systém. Pohybujete se vždy v určitém intervalu o jeden pruh dále a čekáte, až se mezi davem aut vytvoří alespoň 20 metrová díra, v ten moment vyběhnete a posunete se o pruh dál. Máte-li zeleneho panáčka, neznamená to, že můžete silnici přejít, ten vám pouze umožní snadněji se dostat do poloviny dálnice, pak už musíte opět přejít na osvědčený způsob. Musím říct, že tak divoké přecházení jsem nezažil v žádném bývalém sovětskem městě, kde jsem byl.
Jinak co je Jerevan. Je tady pokus o vytvoření jakéhosi bussiness centra, ale moc se nedaří, zmiňovaná ulice zeje prázdnotou, luxusní butiky taky. Občas narazíte i na prázdné výlohy. Ještě to tu nemám dost projité, ale je to taková ta pravá ruská velkoměstská divočina už na první pohled.Mám průvodce. Artyom je můj průvodce. Je rád, protože jej uvolnili ze školy, aby mne mohl provázet po krásach země a muzejích genocidy. Tady se učí i v sobotu. S Artyomem si docela rozumím. Kdysi s kamarady založil první arménskou doommetalovou kapelu, ale jak mi řekl, jednoho dne spálil všechny jejich cdčka a začali hrát něco jako Pink Floyd. Jeho nejoblíbenější kapelou je Doors. Říká, že kdo je rocker v Arménii, je považován za narkomana. Artyom proto nosí bundy Nike, které si kupuje v Německu nebo Rusku. Artyom hodně cestuje. Před pár lety býval tenisovou jedničkou v Arménii, pak se zranil, tak začal hrát hokej a basketbal, a to vždy v reprezentaci. Byl i na mistrovstvi světa v Litvě. Není celebritou, ale zná ho tu spoustu lidi, takže si furt s někým gratulujeme (místní styl pozdravu). Arméni vypadají všichni stejně, mají takové ty lakýrky černé, černé gatě, černou koženkovou bundu, černé vlasy, černé obočí a černé oči.
Zítra vyrážím do místního Vatikánu. Arménie je nejstarší existující země s křesťanstvím, takže o kostely se docela starají, ale aby to bylo objektivní, navštívil jsem i jedinou mešitu v zemi, modrou íránskou mešitu, a myslím, že rozhodně stojí za zmínku. Taky si jdu podat žádost o vízum do Náhorního Karabachu a vyrážím za dobrodružstvím.
Jinak sbírám různé informace, v pondělí se chci sejít s Štěpánem Badajanem, který vede nějaký česko/arménský kulturní spolek. Sice mluví plocho česky, ale snad se domluvíme. Nejvíc práce ale bude příští pondělí-úterý, kdy bude výročí arménské genocidy. Zaslechl jsem, že by možná mohli přijet uctít své předky také kluci ze System Of A Down, kteří jsou sice slavní, ale nikdo je tu moc neposlouchá, protože tady frčí ruský a arabský popík. Internet je tady otevřen nonstop, takže myslím, že se mi 24. dubna ráno podaří publikovat o genocidě článek...
16. duben 2007, Jerevan, Arménie
- foto1: chačkar na jezeře Sevan - by rst
- foto2: trh s dobrotami v Jerevanu - by rst
- foto3: night club Viagra v Jerevanu - by rst
- foto4: šiítská modrá mešita v Jerevanu - by rst
Žádné komentáře:
Okomentovat