Český rozum zvítězil nad naivitou Západu. Češi v Africe dohlíží na adopci

V Zambii žije 439 dětí, kterým platí vzdělání čeští sponzoři. Na transparenci tzv. adopce na dálku dohlíží čeští koordinátoři.

Adopce afrických dětí „na dálku” může být dobrý způsob, jak zajistit konkrétnímu jedinci vzdělání a jeho rodině jistotu minimálního stálého příjmu. Navíc je to trendy. Přesto tato metoda vyvolává mnohé kontroverze. V jihoafrické Zambii alespoň jednou zvítězil český rozum nad naivitou západní Evropy.

Dvanáctiletý Sydeney Kayula, zabraný do studia a oblečený v modré školní uniformě je jedním z 439 dětí v Zambii, kterým studia platí čeští sponzoři. Posílají pět až osm tisíc korun ročně. Často jsou to jednotlivci, skupinky přátel nebo celé firmy či třídy. Zde uprostřed buše, stovky kilometrů od civilizace česká organizace nepřímo ovlivňuje až 2000 lidí. Děti mohou navštěvovat misijní nemocnici vedenou švýcarským doktorem, chodí do západními charitami vybudované školy a volný čas tráví s polskými katolickými sestrami či dobrovolníky z Norska.

„Dítěti je hrazeno vše spojené se studiem – uniformy, pomůcky, poplatky a zdravotní péče. Děti mohou využívat také naší knihovnu,” vyjmenovává výhody Aleš Vacek, místní koordinátor projektu Adopce na dálku organizace Charitas, který věnoval Zambii a dětem už čtyři roky svého života. V ceně je zahrnut také nezbytný vánoční dárek, který dostávají všechny děti stejný – přikrývku nebo moskytiéru. Ta je v Zambii, jedné z nejhorších malarických oblastí na světě, obzvláště nezbytná.

Kvůli obrovskému korupčnímu skandálu na ministerstvu zdravotnictví západní vlády před pár měsíci přestaly léky v Zambii dotovat, a tak je v současné době antimalarik nedostatek. To se projevilo hlavně v odlehlých vesnických oblastech, tedy tam, odkud pochází nejvíce sponzorovaných „českých” dětí.

Přísná pravidla

Česká adopce má oproti podobným projektům sponzorovaným Spojenými státy, Švýcarskem, nebo Polskem, přísná pravidla. Do programu je zařazováno vždy jedno dítě z rodiny, přičemž přednost mají sirotci nebo ti z neúplných rodin. „Tím se snažíme zamezit, aby se rodina nestala na příspěvcích od sponzorů závislá,” říká Vacek.

Ruth Nyango, matka jednoho ze sponzorovaných dětí vysvětluje, jakou změnu jí program přinesl. „Když je dítě vzdělané, může získat práci s pojištěním a výhodami. Jinak by musel pracovat načerno,” říká. „Mám pět dětí a platit všem vzdělání si nemůžu dovolit. Takto dostudují alespoň některé,” dodává žena, která ve volném čase působí jako dobrovolníce českého projektu.

Narozdíl od západních charit je zakázáno, aby sponzoři posílali dětem hodnotné dary ve stylu hraček nebo drahého oblečení. „Ti lidé si neuvědomují, v jakých podmínkách děti žijí. Bydlí v chýších, bez elektřiny a pitné vody,” vysvětluje Vacek. Mnohokrát se už stalo, že sponzoři poslali třeba auto na dálkové ovládání, panenky Barbie nebo horské kolo. „Za dva měsíce jej zničili, vozili na něm mouku nebo co,” říká Vacek. Takovéto kolo ve vesnici nebyl nikdo schopen opravit. Českou specialitou jsou potom podle Vacka dolary ukryté v tabulce Studentské pečeti.

Čokoláda a hračky jsou zbytečné

Aby děti ke studiu inspirovali, snaží se je povzbudit jinými způsoby. Nejlepší v ročníku získá cenu, například batoh. „Když děti vidí, jak jejich spolužáci ve škole sponzorovaní Američany dostávají balíky plné hraček a sladkostí, není to pro ně zrovna motivující,” myslí si ale Martin Moyo, koordinátor českého projektu Adopce na dálku v Mpanshyi na východě Zambie.

Ne vždy také příběhy dětí končí šťastně, jak by si jejich čeští sponzoři přáli. „Jeden náš student začal pít, našli u něj drogy, potom dokonce přepadl bílého člověka, tak jsme jej museli vyloučit z programu,” dává příklad Vacek. „Sponzorovala jej studentka z Děčína, odkud pocházím. Až se tam vrátím, budu muset chodit kanály,” říká s nadsázkou, ale dodává, že za celou dobu existence projektu měli pouze tento negativní příklad.

O něco častější jsou případy dívek, které otěhotní, mnohdy proto, že byly přinuceny k sexu někým ze svých rodinných příslušníků. Takové dívky zůstávají v programu pokud se rozhodnou dále studovat, ale je na českém sponzorovi, zda-li jí bude dále podporovat.

Charitas v Zambii plánuje rozšíření projektu o 60 dalších nejmenších dětí. „Pokud s nimi začínáme pracovat od ranného věku, můžeme ovlivnit jejich přístup a hodnoty. Takové děti mají větší šanci, že se uchytí, řádně dostudují a zapojí do života,” dodává Vacek.

Poles discover forest wonderland with wild past

Borne Sulinowo - Twenty years back, you could not locate this town on any map.Today, history buffs and adventure seekers from all over Europe come to discover the secrets that the Nazis and the Soviet army left behind. Borne Sulinowo, in the northwest of Poland, offers Hitler's bunkers, kilometers of underground tunnels and Soviet nuclear warhead shelters. Even Poles without a particular interest in military history are moving here to find a better life.

Beaches, lakes and secrets

Some newly reconstructed apartment buildings are located in the middle of the forest. There are lakes full of fish with gorgeous sandy beaches close by and asphalted paths leading to the most remote parts of the area.

A school, sports field and a cultural center are also in place.

This "forest city", formerly called Gross Born, may seem like a dream location at first, especially for weary residents of industrializes metropolises.

Underground city?

The whole area was a tightly secured military zone, where no regular civilian set foot for sixty years.

The first occupants were the Nazis, who had constructed an elaborate complex of underground bunkers here in 1932-1939. Yet, the military masterminds left no plans or documentation behind.

Groups of local military enthusiasts-archeologists keep finding previously unseen bunkers, passageways and secret underground rooms. Once in a while there are reports in the Polish media about some explorer who claims to have found an underground Nazi factory, hospital or even a railroad.

In most cases, there is little credible evidence for these claims, but sometimes real artifacts are discovered.

During the reconstruction of a pub in the center of the city, an underground power line system was uncovered. With a little imagination, of course, such a prompt can create a slew of stories about an underground city inhabited by thousands of people.

Land mines and nuclear missiles in the backyard

The Soviet army took over this wooded defense post without a single shot and settled here after World War Two.The bunkers were so ingeniously places and thoroughly hidden, though, that the newcomers did not even find all of them during their prolonged stay.

Having placed nuclear weapons all around these woods, the Soviets were less interested in rotting bunkers than in building apartment blocks for the thousands of military personnel and their families who were to work here.

The whole of the military complex was booby-trapped and used for military exercises.

Having served for years as a military training ground, the earth here still hides some dangers. One can easily find an unexploded mine on a walk through the forest. Though the immediate surroundings of the inhabited area have been cleared, there is still no assurance about the rest of the area, which is bigger than Prague in size.

Sasha's groceries

On the main Nepodleglost street, which at one point was called Adolf Hitler Strasse and later, Komienkova street, after a local general, two machine guns are pointing at a reconstructed five-story building standing across the way. The small building behind them houses the local shopping zone.

Nostalgically, it retained the Russian-tinted name, "Magazin Sasha". There is a barbershop and a video rental store. Everything looks more massive than in other Polish cities, but it is all fixed up and somehow cozy.

The old barracks in the middle of the forest have been converted into apartments, to the delight of the locals who are thrilled about the wooded surroundings.

The drawback is that a few meters away is an awful-looking ten-story building with knocked-out windows and writing in the Russian alphabet all over it. There are two more like that next door.

The government tried drawing people here in the 1990's with cheap housing, new work opportunities and idyllic surroundings, but there was not enough interest.

The area was de-mined only recently, and unemployment is still above 25 percent.

Ghost town

Fifteen kilometers down a pothole-filled road from the city, there is a town called Klomino. It's a ghost town now, though.

Huge prefab apartment blocks stand along parallel streets.You can still see some of the wallpaper through the broken windows. Wind whizzes around the abandoned buildings, giving goose bumps to the occasional visitor.

There must have been thousands living here. Though now, the only sign that remains of this town's glory is the last wall of a collapsed movie theater adorned with colorful Soviet propaganda.

Klomino is only one of many such ghost towns in the area of the old military base.

Conspiracy theories

Borne Sulinowo's wooded surroundings are unique for a city in Poland, and maybe in all of central Europe. Trees were cut down only in places where it was necessary.

The river Pilava flows through the area and only a few minute walk from the city center will bring you to lake Pile. Today's recreational area used to breed many conspiracy theories.

Some claim that during the cold war, there was a tunnel connecting the lake to the Baltic Sea, which lies less than a hundred kilometers from here. Some locals, who served at the base, swear they had seen Soviet submarines in the lake.

Andrzej Michalak, an enthusiast for local history who runs the city's museum, is skeptical. "There was nothing like that here," he says.Yet even he admits that there are unusual places he finds on his regular walks around the area, which are not marked on any maps.

"I have some secret places of my own. But I won't tell about them yet," says Michalak. He is absolutely convinced that something new will be uncovered this summer, something no one had seen before.

Maybe it will be another section of the underground railroad, a secret German arms stockpile, or another hospital, who knows.

Westerners gobble gypsy music whirlwin

Budapest/Prague - Sziget means Island in the Hungarian language, but it is also a name of the biggest music festival in the Eastern Europe which takes place in Budapest every summer. Every year is a part of it dedicated to the original gypsy music from all over the world. Unfortunately in „ciganskie“ rhythms, east European folk music, flamingo or klezmer music are primary interested foreigners – especially French or Germans. Sziget is also the place where I ve seen queen of all gypsies – Esma Redzepova for the first time!

„Last year we targeted the East European gypsy music because for Westerners it is very difficult to get closer to it. In the Eastern Europe there has been living so many Romas so there is a lot of their music, “ told me Marina Pommier , the manager of the famous Roma tent in the Sziget.

According to Marina gypsy music was always very popular but in this modern times it is also a question of marketing and business: „The word -gypsy- is in, now,“ smiles Marina. In the West many so called gypsy bands raise but this kind of music have had more destructive than constructive influence on the original gypsy bands.

So I asked Eugene Hutz – front man of the world most famous gypsy-punk band Gogol Bordello if the gypsy music can survive in the modern commercial age: “If you really go into writings of historians you will see that even they predicted the death of gypsy art some 150 years ago. It never happened. So when they said this is in decline, it is bullshit. It will never decline. It will always go on. It became new again and again.“

Gypsies were always inspired by traditional music of the country where they lived or stroll through, so why the others cannot use the gypsy style, says Marina. On the other hand it is very important how good they will be in it. One of the artists whose style is different than others is Czech hip-hop singer Gipsy.cz

"In Hungary there are so many gypsy rappers but every one of them is influenced by this American gangsta style. But Gipsy.cz is different. I like his personality, his way, his energy and his interest in music, “describes Marina why did she invited Czech singer to the biggest festival in the region.

And who is the best gipsy singer in the world according to Marina? Goran Bregovic is not a gypsy but he has been playing their music and his band is full of Roma musicians. But gypsy music is not only brass-bands and energy punk rhythms. Marina´s favorite band Compania Istanbul from Turkey is for example completely different style of the same gypsy brand.

The last but not least is ofcourse Macedonian Queen of the all Gypsies - beautiful lady Esma Redzepova which I ve seen in Sziget for the first time. Her voice in the mixture of speed-ethnical music support in the listeners’ ear is creating mixture of emotions and orgasmic feelings. Do not wait for Sziget! Esma is coming to play in to Prague this Thursday and Saturday so if you want to see the queen live you have unique chance in the middle of the Europe.

Serj Tankian: Čím horší prezident, tím lepší muzika

Rozhovor se Serjem Tankianem znamená připravit si otázky hudební i politické. Ale nakonec tazatel přijde na to, že charizmatický zpěvák, básník a bojovník za pravdu - jak sám sebe nazývá - žádné striktní dělení neuznává nejen v textech a v obojím vyznává stejné maximy. Bývalý frontman System Of A Down, jedné z komerčně nejúspěšnějších rockových kapel posledního desetiletí, poskytl Aktuálně.cz rozhovor před čtvrtečním ostravským sólového koncertem. Na turné propaguje svou první sólovku Elect The Dead a její živé provedení ještě víc než nahrávka potvrdilo, že Tankian se oproti domovskému metalového nářezu posunul k barevnějším polohám. Dravost se střídala s melancholií, hard rock s ozvěnami jazzu. Oproti vystoupení s původní kapelou však v Serjově projevu cosi chybělo.

RST: Lidé, kteří chtějí šířit skrze hudbu své politické názory, často zakládají kapely spíše ve stylu folk rocku nebo indie rocku, ale ne metalu. Proč si začal hrát metal?

Nevím. Byla to náhoda. Všechno, co děláme, je vlastně náhodou. Život je kombinací osudu a vůle. Já jsem vyrůstal na rockové a metalové hudbě. Taky jsem poslouchal world music, ale vždycky jsem měl rád revoluční a politické písně. Pro mě to byl folk. Dal jsem se dokupy s kluky ze System of a Down a to jsou velcí fandové metalu. Ale teď, abych byl upřímný, poslouchám hlavně jazz a klasiku.

RST: Mám pocit, že ve Spojených státech vzniká a proslaví se mnohem více angažovaných kapel, než je tomu v Evropě. Čím to je?

Můj dobrý přítel Tom Morello (kytarista Rage Against The Machine a Audioslave - pozn. autor) má takové přísloví - "Čím je horší prezident, tím vzniká lepší hudba."

RST: Je Tom Morello stále ještě takový komunista?

Nevím, napíšu mu, počkej...(Bere do ruky mobil a hledá v seznamu číslo)

RST: Raději se tím nezdržujme a vraťme se k tomu jazzu. Jazz, alespoň ten klasický, je často hudba spíš uzavřená do sebe a instrumentálních výkonů. Ty jsi naopak ve svých textech a projevu velmi otevřený a politický. Proč tedy jazz?

Pro mne je hudba i vítr nebo štěbetání ptáků. Hudba nemusí mít pevnou strukturu; v tom nejsem dobrý, nejsem vystudovaný muzikant. Dostal jsem se k tomu náhodou. Nevěřím v umělé nastavování věcí tak, jak by údajně měly být. Věřím v to, co cítím, slyším - a za tím jdu. Proto mám rád jazz. Vlastně i můj bubeník je veliký jazzman, ale vybral jsem si ho, aby se mnou hrál rock. Mám rád jeho jazzové prvky v mé hudbě. Dal jsem mu přednost třeba před těmi, kteří hrají punk nebo rock.

RST: Takže tvá další deska bude jazzová?

Bude jazzová nebo orchestrální. Jazzová v detailech a základ nebudou tvořit kytary a bicí, ale orchestr. Už jsem s jedním v kontaktu. Budu dělat živý koncert mých písní s orchestrem a vydám to na DVD. Taky s nimi zkusím nahrát zcela nové písně...

RST: Děláš prý i na muzikálu, je to pravda?

Dělám. Kombinují klasické kompoziční postupy s různými typy hudby, elektronickou, rockovou a tak - Různé a neobvyklé nástroje i zvuky. Nesoustředím se na jeden žánr. Vím, že jsem známý jako rockový a metalový zpěvák, a cením si toho, ale taky chci dělat něco jiného.

RST: Co říkáš na nejnovější zprávy, že se stal Barack Obama demokratickým kandidátem na prezidenta?

(Při vyslovení jména Obama zvedá vítězně ruku nad hlavu) ... je nejdůvěryhodnější ze všech kandidátů. Řeknu ti to takhle, mám dobrého kamaráda, který je republikán. Říkám, že mu jednu vrazím, jestli bude volit McCaina (smích). Ale vážně, řekl jsem mu: Máš podnik, pokud přijde do tvé kanceláře Obama, McCain a Clintonová a budou se ucházet o místo výkonného ředitele, koho si vybereš? A on měl skoro naděláno v trenkách, protože věděl, která je správná odpověď. Z těch tří je prostě Obama nejvíce schopný.

RST: Název sólové desky souvisí s tvým prohlášení, že žijí myšlenky mrtvých, zato živí - které volíme - často přinášejí naopak myšlenky mrtvé. Může se to s případným vítězstvím Obamy změnit?

Osobně si myslím, že změna jednoho vůdce nepřinese změnu celé struktury, nerovnosti, propouštění, devastace přírody. Ani pokud by byl ředitel planety, tak by to nedokázal změnit. Myslím, že je to na nás, na občanech. Musíme využít našich vědomostí a aktivně se zapojit do prosazování pravdy. Kdokoliv bude prezident, bude pak donucen k tomu, aby respektoval vůli lidu. O tom je demokracie, ne o tom někoho zvolit.

RST: My třeba máme prezidenta, který popírá globální oteplování.

Katolická církev také odmítala, že země je kulatá, že ano. A tvrdila, že se slunce otáčí kolem země a podobné sračky. Věda říká jasně a zřetelně, co se děje; a kdo s tím nesouhlasí ten je...však víš.

RST: "Tvým" tématem je arménská genocida. Stejně jako s tím oteplováním, jak může dnes, v době internetu, někdo popírat něco, co už "dokázaly" tisíce vědců, historiků a dalších myslitelů?

Vysvětlení je geopolitické. Státy jako USA nebo Velká Británie se zajímají víc o ropu - a taky chtějí mít Turecko jako spojence. Proto neříkají, že pravda je v našich archivech, ve všech archivech, a vy se musíte postavit čelem ke stinným stránkám vaší historie. Národy nejsou přátelé, ale výhodní partneři. To je svět realpolitik - a musí se to změnit.

RST: Ale i Turecko se mění. Chce se zalíbit Evropské unii, podepsalo Kjótský protokol, vypadá to, že zruší kontroverzní zákon 301 o urážce turectví.

Pokud Turecko podepsalo Kjótský protokol, je to dobrý první krok, ale ne moc velký. Jsem příznivcem snižování emisí, ale je to málo, zvláště v době, kdy můžete kupovat a obchodovat se znečištěním. Tenhle nápad se mi zdá až moc kapitalistický. Co se týče zákona 301, slyšel jsem, že se něco hnulo. Byla by to skvělá zpráva. Spolupracuji už mnoho let s Amnesty International.

RST: Zákon o urážce turectví dopadnul i na Hrant Dinka, který kritizoval stinné stránky turecké historie včetně arménské genocidy. A loni v lednu byl zavražděn...

Potkal jsem ho v Los Angeles na premiéře filmu Screamers; tři měsíce před tím, než ho zavraždili. Přišel tehdy ke mně a říkal mi, no jo, teď jste hrdinové, co, a začali jsme se smát. A já mu říkal ne, ne, ne, hrdina je ten kdo mluví, i když mu za zády lítají kulky. Za tři měsíce jsem byl na Novém Zélandě, sledoval CNN a viděl to. Bylo to hrozné. Vzpoměl jsem si hned na ten rozhovor...

RST: Připomněl jsi film Screamers. Shodou okolností jsem byl v Jerevanu v době, kdy byla arménská premiéra . Ptal jsem se lidí, jak se jim líbil, a oni říkali, že vůbec nevěděli, že v minulém století bylo tolik genocid a všechny měly téměř totožný průběh. Co je na tom filmu důležité pro tebe?

Vyzdvihl jsi ten nejdůležitější bod, proč jsem se natáčení zúčastnil. Pro mě je genocida jedna z nejhorších lidských chorob 20. století. Je to něco, co musíme úplně z planety odstranit. A to, že stále genocidy trvají, znamená, že jsme se prostě nepoučili z minulosti. Pořád vidíme děti z Dárfúru jak mluví s novináři o tom, co se stalo s jejich rodiči. Ty příběhy se neliší od těch z arménské genocidy nebo holokaustu. Musíme se mít na pozoru před událostmi, které by mohly ke genocidě vést.

RST: Jak se to může podařit?

Musí zapracovat OSN nebo jiné mezinárodní těleso a vytvořit tzv. pohotovostní priority. Ty by šly až za běžné obchodní vztahy mezi zeměmi - a bylo by jedno, jak velcí jsou to partneři. Prostě kdyby hrozila genocida, veškeré kšefty by přestaly; všichni by se podíleli na zásahu, takže klidně i Čína v Dárfúru. Přijde hrozba genocidy a všechno ostatní musí být aspoň dočasně smeteno ze stolu.

RST: Jenže to je téměř nemožné udělat.

Jediná věc, ve kterou nevěřím, je nemožnost.

RST: Když jsem byl v Arménii, ptal jsem se lidí, hlavně mladých muzikantů, co si myslí o hudbě System of a Down. Hodně lidí říkalo, že vaši hudbu neposlouchá, ale že jsou rádi, co jste pro ně udělali. Objevily se ale i hlasy, že na tragické historii vyděláváte peníze.

Když dělám rozhovory, mohl bych celé dny mluvit o svých písních. Nebo o tom, jaké piáno používám. Jenže já když dávám rozhovory, chci mluvit o něčem víc, než jaký byl můj den. Chci mluvit o něčem větším než jsem já, ty, my. O něčem, co nás všechny spojuje a je to důležité.

RST: Člověk už se narodí takovým vášnivým bojovníkem proti nespravedlnostem?

Když jsem vyrůstal, dědeček mi vyprávěl příběhy o arménské genocidě, a to - myslím - velmi formovalo mou povahu. Pro mě to byla první nespravedlnost, která mi otevírala oči, abych viděl i ty další nespravedlnosti po celém světě. Jako umělec o tom potom chci mluvit. O ekologii, svobodě slova, problémech s porušováním lidských práv atd. Všechno to ke mne přišlo skrze nespravedlnost a pokrytectví spojených s popíráním genocidy. A opakuju: Není to nic, na čem bych chtěl vydělat.

FOTOS: Jean Camilleri (merci!)

Rozhovor: Žil jsem blízko bhútánského krále

To bylo neobvyklé setkání. Když jsem si před několika měsíci přečetl článek o Bhútánu v National Geographic, vzpoměl jsem si na jednu věc. Když jsem před několika lety psal o tomto himálájském království, kde pobyt turistu stojí 250 dolarů na den, do diskuze pod článkem se zapojil jistý člověk, který tvrdil, že v Bhútánu žil 6 let. Tehdy jsem to ještě nijak nevnímal, ale teď mne napadlo, že o té zemi vlastně Češi nic neví, jak tam tedy někdo z nás mohl žít šest let!? Co tam dělal? Meditoval v buddhistickém klášteře? A tak jsem po tom záhadném člověku z diskuze začal pátrat a netrvalo dlouho a ozval se mi Jaroslav "Jerry" Slavický, lesník z Rožnova pod Radhoštěm, který v roc 1968 emigroval do Kanady. Jaroslav kromě toho, že žil v Bhútánu, žil také v Ugandě a dalších mnoha zemích. První rozhovor, který jsme spolu vedli při jeho návštěvě Prahy si můžete přečíst zde. Věřím, že nejde o rozhovor poslední, témat je totiž spousty:

U vzniku moderního Bhútánu stál také jeden Čech. Jaroslav Slavický žil a pracoval v tomto království téměř šest let. Bhútán mu za tu dobu přirostl k srdci. Jeho přátelé jsou bývalí premiéři, ministři, zná se dokonce s některými členy královské rodiny.

Jak jste se do Bhútánu vlastně dostal?

V roce 1978-9 došlo k zajímavé klimatické události. Byl velmi teplý prosinec, lidé chodili na silvestra v tričku. Ale během několika hodin teplota spadla asi o 30 stupňů. V Evropě lidé mrzli a v Himálaji to způsobilo vymírání stromů v místech na krajích lesů. Došlo k oslabení stromů, ty byly napadeny kůrovcem. Obrovské plochy lesa odumřely. Bhútán byl zoufalý. Spousta spadlých stromů, zaostalé lesnictví, neexistující infrastruktura. Proto země požádala o pomoc Světovou banku a ta tam vyslala odborníky. Později jsem tam přijel taky já, měl jsem za úkol zavést lesnické plánování, to tam bylo ještě z dob britské nadvlády.

Vy jste byl v Bhútánu v době, kdy král uskutečňoval další fázi modernizace ze mě. Zaváděla se televize, internet a podobně. Co k tomu panovníka vedlo?

Bhútán byl velmi izolované království. Měl ale velké štěstí, protože většina jeho panovníků byla velmi osvícených, což vychází z buddhistické tradice. S modernizací začal už jeho otec (dědeček dnešního krále) na začátku 60. let, kdy proběhla válka mezi Čínou a Indií. Číňané tehdy postupovali údolími Bhútánu. V tu dobu si Indové uvědomili, co by se stalo, kdyby se Čína rozhodla Bhútán obsadit, stejně jako Tibet. To by znamenalo přímé ohrožení indických oblastí. Indie proto začala Bhútán podporovat nejen politicky, ale i ekonomicky, a tím nastartovala jeho rozvoj. Bylo to velmi těžké. Lidé nebyli připraveni, žili na úrovni 16. století.

Jak tedy minulý král přesvědčoval lid o nutnosti takovýchto změn?

Všechno začalo vzděláváním. Král dědeček povolal kanadského jezuitu, Otce Mackeye, který stál u zrodu moderního bhútánského školství. Vznikaly školy, děti z hor do nich chodily mnoho hodin naboso, přes hory. Ale vyplatilo se to, protože nová elita vznikla právě z těchto lidí z odlehlých vesniček.

Modernizace probíhala přímo před vašima očima. Jakým způsobem?

Když jsem tam přijel, žádná televize tam nevysílala. Existovalo jen pár načerno instalovaných satelitů. Televize sledovali pouze cizinci. Místní lidé k nim neměli přístup. Pak se začala zavádět pevná linka odněkud z Indie. Telefonní systém dělali Japonci, a tak Bhútánci paradoxně měli jednu dobu nejmodernější telefonní systém na světě! Je to těžko vysvětlitelné, to je Himálaj, a najednou tam byl telefon.

Dalším krokem této "postupné modernizace" je přechod k demokracii. Ozývají se však hlasy, že Bhútánci vlastně demokracii vůbec nechtějí a volí jen proto, aby udělali radost králi.

Král Džigme (otec) připravil Bhútánce na přechod ke konstituční monarchii, i když někteří tomu pořád nerozumí. Jenže on stejně nemohl zabránit pronikání internetu a podobných věcí do země, to prostě nešlo. Když jsem odjížděl, tak mu lidé začali přezdívat "internetový král". A v tu dobu si už mohli pořizovat i televize. Ty tam sice byly už předtím, ale pouze se půjčovaly s videem. Takže mladí měli přehled, ale televizní vysílání ještě nebylo. Zato teď dorazilo i do těch nejzapadlejších vesniček.

Má ta modernizace také své stinné stránky?

Rozhodně. Lidé z hor se začali stěhovat do větších měst a protože neměli práci, tak začali krást. Kriminalita se zvyšuje, i když ji policie zatím zvládá. Mně také vykradli dva mladíci dům. Chytili je po čtyřech dnech. Vše vrátili. Starší dostal 2,5 roku a rodina toho mladšího mi zaplatila to, co stačili utratit, i když byla velmi chudá. Na druhou stranu, mi známí ze Světového potravinového programu, kteří do Bhútánu jezdí pravidelně, říkají, že vidí, jak se země mění k lepšímu.

Co takovýto příliv západní kultury, i když v řízené podobě, může udělat s tradičními hodnotami Bhútánců?

Bhútán je zemí dosti konzervativní. Snaží se udržet si svojí historickou kulturní identitu. Do práce lidé museli nosit národní kroj - gho. Představte si, že mladí v tom musí chodit, takže si třeba pod to dávají rifle, ale ty tradice se udržují. A tak to je ve všem.

Novému králi (synovi) někteří vytýkali podmínku, že se voleb, které zorganizoval, mohou zúčastnit pouze vysokoškolsky vzdělaní lidé. Proč myslíte, že král rozhodl takto?

Nevím, co za tím je, ale brzy pozná, že to není dobré řešení. V budoucnu to eliminuje zastupitele chudých vrstev. Naštěstí díky tomu rozvoji školství většina vysokoškoláků pochází z velmi chudých poměrů. Ta tzv. aristokracie zaspala, nepotřebovali studovat, jenže teď jsou odstaveni od moci.

Jedním s největších problémů Bhútánu je a byl vztah k národnostním menšinám. Přes sto tisíc vysídlených bhútánských Nepálců z jížní části země teď po mnoha letech strávených v uprchlickém táboře dostalo azyl v USA. Co Bhútáncům na Nepálcích tak vadí?

Nepálci mají větší smysl pro obchod a pochopitelně začali postupně nabývat moci. To vedlo k velkým problémům, Bhútánci se báli, že budou úplně odstaveni. V určitých kruzích šlo až o etnické čistky, nemyslím teď, že by je násilně utlačovali, spíše jim neumožnili zastávat vysoké funkce, omezovali je v práci a podobně.

S tím souvisí i nárůst extremismu v uprchlických táborech u bhútánských hranic, kde sílí maoisté. Jsou pro Bhútán skutečnou hrozbou?

Nedokážu posoudit, do jaké míry představují v současné době pro Bhútán problém. Když jsem tam byl já, daleko větší problém tvořili bojovníci za nezávislost Ásámu (indický svazový stát sousedící s Bhútánem - pozn. red.), kteří se ukrývali ve zdejších horách.

Co vlastně vědí Bhútánci o České republice?

Pochopitelně běžný obyvatel vůbec nic. Ale vzdělanější lidé už vědí. Řeknu jeden příklad. Potřeboval jsem do Česka poslat plnou moc. Ale v Bhútánu mi nikdo neuměl dát razítko, tak volám ministru spravedlnosti a on říká, přijď ke mně a já ti to potvrdím. Až když mi to podepisoval, zjistil, že jsem Čech. Ten věděl o Česku úplně všechno. O roce 1968, znal Dubčeka, to bylo neuvěřitelné. Jen pro zajímavost, do té mé žádosti napsal, že jsem ji psal před jeho očima a že údaje v ní jsou pravdivé. Nakonec připojil podpis velký jako polovina strany. Dodnes má můj bratr ten podpis zarámovaný. Taky si pamatuji, že jsem pár Bhútánců, zaměstnanců jednoho ministerstva, přes jednu organizaci poslal do Česka na exkurzi. Pochopitelně se jim nejvíce líbily české holky a chutnalo pivo.

Má Bhútán nějaké přírodní bohatství?

Obrovské množství elektrické energie. Indie je od nich schopná koupit veškerou energii. Řeky tam padají z obrovských výšek a jsou ideálním zdrojem energie. Jenže Indie chce, aby Bhútánci stavěli přehrady, což už je zásah do životního prostředí a král to zatím odmítá.

Bhútánský král použil jednou termín Hrubé domácí štěstí jako ekvivalent Hrubému domácímu produktu. Co tím měl na mysli?

Termín Hrubé domácí štěstí se užívá proti ekonomům, kteří přijedou a říkají, že v Bhútánu je špatná ekonomická situace. Ukazatel blahobytu je v tomhle pro Bhútán zbytečný. Tam jsou lidé chudí, co se týká příjmu, ale přesto tam nenajdete žádné žebráky jako vedle v Indii. Téměř neexistují sebevraždy, lidé jsou šťastní. Jsou spokojeni, mají co jíst, sociální cítění je velmi rozvinuté.

Hovořil jste o žebrácích, sebevraždách. Nemohou se tyto neduhy dostavit společně s "nastolením" demokracie? Ostatně o Indii se říká, že je největší demokracií na světě.

Nevěřím tomu, že demokracie znamená chaos, kriminalitu nebo rozdíly v sociálním cítění lidí. Myšlení lidí neovlivní to, že tam bude trochu jiné zřízení než teď.

Jaroslav Slavický

• Pochází z Rožnova pod Radhoštěm, vystudoval v Brně lesní inženýrství, specializuje se na tropické lesnictví. V roce 1968 emigroval do Kanady.
• Jako odborník dlouhodobě pracoval v 11 rozvojových zemích (mj. Bangladéš, Indonésie, Pákistán, Nigérie, Thajsko). Působil také v Ugandě, kde se osobně setkal s tamním krutým diktátorem Idi Aminem.
• Do Bhútánu přijel poprvé v roce 1991. Úhrnem v zemi strávil bezmála šest let, než ji v roce 1998 nadobro opustil. Stál u zrodu národního parku Thrumsingla, je osobním přítelem královské rodiny, bývalého premiéra a několika ministrů.