Český rozum zvítězil nad naivitou Západu. Češi v Africe dohlíží na adopci

V Zambii žije 439 dětí, kterým platí vzdělání čeští sponzoři. Na transparenci tzv. adopce na dálku dohlíží čeští koordinátoři.

Adopce afrických dětí „na dálku” může být dobrý způsob, jak zajistit konkrétnímu jedinci vzdělání a jeho rodině jistotu minimálního stálého příjmu. Navíc je to trendy. Přesto tato metoda vyvolává mnohé kontroverze. V jihoafrické Zambii alespoň jednou zvítězil český rozum nad naivitou západní Evropy.

Dvanáctiletý Sydeney Kayula, zabraný do studia a oblečený v modré školní uniformě je jedním z 439 dětí v Zambii, kterým studia platí čeští sponzoři. Posílají pět až osm tisíc korun ročně. Často jsou to jednotlivci, skupinky přátel nebo celé firmy či třídy. Zde uprostřed buše, stovky kilometrů od civilizace česká organizace nepřímo ovlivňuje až 2000 lidí. Děti mohou navštěvovat misijní nemocnici vedenou švýcarským doktorem, chodí do západními charitami vybudované školy a volný čas tráví s polskými katolickými sestrami či dobrovolníky z Norska.

„Dítěti je hrazeno vše spojené se studiem – uniformy, pomůcky, poplatky a zdravotní péče. Děti mohou využívat také naší knihovnu,” vyjmenovává výhody Aleš Vacek, místní koordinátor projektu Adopce na dálku organizace Charitas, který věnoval Zambii a dětem už čtyři roky svého života. V ceně je zahrnut také nezbytný vánoční dárek, který dostávají všechny děti stejný – přikrývku nebo moskytiéru. Ta je v Zambii, jedné z nejhorších malarických oblastí na světě, obzvláště nezbytná.

Kvůli obrovskému korupčnímu skandálu na ministerstvu zdravotnictví západní vlády před pár měsíci přestaly léky v Zambii dotovat, a tak je v současné době antimalarik nedostatek. To se projevilo hlavně v odlehlých vesnických oblastech, tedy tam, odkud pochází nejvíce sponzorovaných „českých” dětí.

Přísná pravidla

Česká adopce má oproti podobným projektům sponzorovaným Spojenými státy, Švýcarskem, nebo Polskem, přísná pravidla. Do programu je zařazováno vždy jedno dítě z rodiny, přičemž přednost mají sirotci nebo ti z neúplných rodin. „Tím se snažíme zamezit, aby se rodina nestala na příspěvcích od sponzorů závislá,” říká Vacek.

Ruth Nyango, matka jednoho ze sponzorovaných dětí vysvětluje, jakou změnu jí program přinesl. „Když je dítě vzdělané, může získat práci s pojištěním a výhodami. Jinak by musel pracovat načerno,” říká. „Mám pět dětí a platit všem vzdělání si nemůžu dovolit. Takto dostudují alespoň některé,” dodává žena, která ve volném čase působí jako dobrovolníce českého projektu.

Narozdíl od západních charit je zakázáno, aby sponzoři posílali dětem hodnotné dary ve stylu hraček nebo drahého oblečení. „Ti lidé si neuvědomují, v jakých podmínkách děti žijí. Bydlí v chýších, bez elektřiny a pitné vody,” vysvětluje Vacek. Mnohokrát se už stalo, že sponzoři poslali třeba auto na dálkové ovládání, panenky Barbie nebo horské kolo. „Za dva měsíce jej zničili, vozili na něm mouku nebo co,” říká Vacek. Takovéto kolo ve vesnici nebyl nikdo schopen opravit. Českou specialitou jsou potom podle Vacka dolary ukryté v tabulce Studentské pečeti.

Čokoláda a hračky jsou zbytečné

Aby děti ke studiu inspirovali, snaží se je povzbudit jinými způsoby. Nejlepší v ročníku získá cenu, například batoh. „Když děti vidí, jak jejich spolužáci ve škole sponzorovaní Američany dostávají balíky plné hraček a sladkostí, není to pro ně zrovna motivující,” myslí si ale Martin Moyo, koordinátor českého projektu Adopce na dálku v Mpanshyi na východě Zambie.

Ne vždy také příběhy dětí končí šťastně, jak by si jejich čeští sponzoři přáli. „Jeden náš student začal pít, našli u něj drogy, potom dokonce přepadl bílého člověka, tak jsme jej museli vyloučit z programu,” dává příklad Vacek. „Sponzorovala jej studentka z Děčína, odkud pocházím. Až se tam vrátím, budu muset chodit kanály,” říká s nadsázkou, ale dodává, že za celou dobu existence projektu měli pouze tento negativní příklad.

O něco častější jsou případy dívek, které otěhotní, mnohdy proto, že byly přinuceny k sexu někým ze svých rodinných příslušníků. Takové dívky zůstávají v programu pokud se rozhodnou dále studovat, ale je na českém sponzorovi, zda-li jí bude dále podporovat.

Charitas v Zambii plánuje rozšíření projektu o 60 dalších nejmenších dětí. „Pokud s nimi začínáme pracovat od ranného věku, můžeme ovlivnit jejich přístup a hodnoty. Takové děti mají větší šanci, že se uchytí, řádně dostudují a zapojí do života,” dodává Vacek.

Reportáž z bašty Nacistů i Sovětů

Při cestě severozápadním Polskem jsme narazili také na bývalý vojenský prostor Gross Born, který byl přísně utajovaným místem, kde sověti uchovávali jaderné zbraně. My jsme neváhali všechno jsme tam prošmejdili. Vznikla z toho následující reportáž:

Borne Sulinowo - Před dvaceti lety tohle město nebylo na žádné mapě. Teď sem jezdí nadšenci z celé Evropy odhalovat tajemství, které zde zanechaly postupně nacistická i sovětská armáda. Kilometry podzemních chodeb, Hitlerovy bunkry i úkryty ruských jaderných hlavic. Borne Sulinowo na severozápadě Polska má dobrodruhům i vojenským historikům co nabídnout. A nejen jim. Stále více Poláků se do pětitisícového městečka stěhuje za lepším životem.

Nově zrekonstruované obytné domy zde stojí přímo uprostřed lesa. Kousek od domů jsou jezera plná ryb s nádhernými písčitými plážemi. I do těch nejzapadlejších míst tady vedou široké asfaltové cesty, nechybí škola, hřiště či kulturní dům. Na první pohled ideální místo pro život, o kterém sní snad každý obyvatel průmyslové aglomerace. Jenže život v "lesním městě", kterému se říkalo Gross Born, má také svá negativa.

Šedesát let sem nesměla vstoupit noha obyčejného smrtelníka. Vše byl přísně hlídaný vojenský prostor. Nejprve jej ovládali nacisté, kteří zde mezi léty 1932-1939 vybudovali obří komplex podzemních bunkrů. Nedochovala se k nim však žádná dokumentace, a proto skupinky místních vojenských nadšenců-archeologů každým rokem odhalují nová místa, bunkry, chodby nebo tajemné podzemní místnosti.

Čas od času se v polských médiích objeví článek nějakého nadšence, který tvrdí, že odhalil nacistickou podzemní továrnu, nemocnici nebo dokonce železnici. Věrohodné důkazy však často chybí. Faktem ale je, že například při rekonstruování jedné z hospod v centru města bylo objeveno podzemní elektrické vedení, které při trochu bujné fantazie mohlo zapříčinit šíření historek o podzemním městě, ve kterém mohly žít tisíce lidí.

Bunkry byly tak důmyslně a precizně postaveny, že je všechny neodhalila ani další armáda, která se zde usídlila po 2.světové válce. Armáda, která tento dkonalý vojenský obranný val dobyla bez jediného výstřelu. Němci před ní ustoupili. Sověti, kteří do místních lesů rozmístili jaderné zbraně, se spíše než o zchátralé bunkry zajímali o výstavbu obřích sídlišť pro tisíce svých vojáků a jejich rodin přicházejících z celého Ruska i dalších svazových republik.

Celý vojenský prostor byl důsledně zaminován. Nacistický generál Erwin Rommel tady k dokonalosti piloval své elitní jednotky Afrika Korps. Před útokem na Polsko zde působil také tankový stratég generál Heinz Guderian. Léta vojenských cvičení zapříčinila, že ještě teď mohou zdejší obyvatelé při procházkách v lese snadno narazit na nevybuchlou munici. Bezprostřední okolí domů je sice vyčištěno, nikdo však neví, co se v prostoru větším než Praha může ještě nalézat.

Na hlavní ulici Nepodleglosti, která se za Němců jmenovala Adolf Hitler Strasse a za Sovětů Komienkova, po generálovi místní jednotky, stojí dvě děla mířící na protilehlý opravený pětipodlažní dům. V malém domku za nimi je místní nákupní středisko, které si z nostalgie uchovává název "Magazin Saša", v jednom z domů je kadeřník, v jiném videopůjčovna. Vše na první pohled vypadá větší a mohutnější než běžná polská města. Přesto opravené a docela milé. Bývalá kasárna sovětských vojáků stojící uprostřed lesa jsou přestavěna na byty a místní si nemohou vynachválit jejich příjemnou polohu v přítmí vysokých borovic.

Jenže hned o pár metrů dál stojí hrůzně vypadající zhruba desetipatrová budova bez oken, zarostlá keři a popsaná nápisy v azbuce. Za ní stojí další a vedle ještě jedna. Vláda sem v 90. letech lákala lidi na levné domy, nová pracovní místa i idylické prostředí. Jenže zdemolovaných domů je více než zájemců, okolí bylo odminováno teprve nedávno a nezaměstnanost stále přesahuje 25 procent.

Asi 15 km od města kamenitou cestou plnou výmolů stojí městečko Klomino. Spíše stálo. Teď je městem duchů. Obrovské panelové domy stojí v několika řadách rovnoběžných ulic.
Okna jsou rozbitá. Skrze ně lze ještě místy spatřit tapetovou výzdobu v pokojích. Vítr se prohání skrze opuštěné budovy a celé místo nahání neznalému návštěvnikovi husí kůži. Musely zde žít tisíce lidí, ale teď v celém městě není ani noha. Jeho zašlou slávu připomíná jenom nepoškozená přední zeď jinak zdemolovaného kina, na kterém září obří barevné sovětské symboly. Klomino by mohlo být v evropském měřítku unikát. Jenže není samo. Podobných osad duchů je v tomto bývalém vojenském prostoru mnohem více.

Borne Sulinowo je unikátní svou polohou. Nikde jinde v Polsku a zřejmě i ve střední Evropě neexistuje město, které by bylo situováno uprostřed lesa. Stromy byly vykáceny pouze tam, kde bylo potřeba postavit dům nebo cestu. Oblastí protéká řeka Pilava. Jen několik minut chůze z centra leží největší z několika vodních ploch - jezero Pile. Nyní rekreační oblast, kdysi důvod pro konspirační teorie. Jedna z nich praví, že bylo jezero za studené války propojeno podmořským tunelem s Baltským mořem, které odsud leží necelých sto kilometrů. Několik místních obyvatel, kteří na základně sloužili, totiž tvrdili, že v jezeře viděli sovětské ponorky. Andrzej Michalak, provozovatel místního muzea a nadšenec pro zdejší vojenskou historii, je však skeptický. "Nic takového tady nebylo," říká.

Přesto i on tvrdí, že při jeho pravidelných procházkách po bývalém vojenském prostoru nachází neobvyklá místa, která nejsou vyznačena na žádných mapách. "Mám i svá tajná místa, která zatím nikomu neprozradím," říká Michalak. Je však skálopevně přesvědčen, že toto léto se zde objeví něco nového, co zatím zůstávalo očím návštěvníků skryto. Zda to bude další část podzemní železnice, tajné německé skladiště zbraní, či další nemocnice, nikdo neví.

Článek i s fotografiemi vyšel zde

27.ledna 2008, Borne Sulinowo, Polsko

• foto1 - Klomino - by rst
• foto2 - sovětský bunkr - by rst
• foto3 - Klomino - by rst
• foto4 - sovětský bunkr - by rst

Reportáž o loděnicích, kde se tvořila demokracie

Už samotný fakt, že jsme jeli dělat reportáž do gdaňských loděnic je něco, co jsem považoval za úspěch. Čekal jsem, že si promluvíme s tiskovým mluvčím, vyfotíme hlavní bránu a pojedeme dál. Jenže na to, co následovalo jsem skutečně nebyl připraven a nečekal jsem to. Byli jsme pozváni na prohlídku loděnic, do všech těch továrníc hal, doků, přístavů...no šílené. Přes dvě hodiny jsme koukali na to, jak se vyrábějí obří lodě v nejkultovnějších loděnicích na světě. Vznikl z toho následující materiál.

Gdaňsk - Skupinka Severokorejců postává a pokuřuje před hlavní bránou do gdaňských loděnic. "Ještě před půlrokem vůbec nesměli do města. Vozili je dodávkami přímo z ubytovny," říká Fryderyk Radziusz, místopředseda odborového závodního hnutí Solidarita.

Protože polští loďaři odjíždějí do Norska, kde mají až pětkrát větší plat, nezbývá loděnici, která se proslavila bojem proti komunismu, už nic jiného, než požádat o pomoc při hledání zaměstnanců právě nejkrutější komunistický režim na světě.

"Dostávají stejné peníze jako Poláci, tedy 3000 zlotých (asi 22 000 korun), ale většinu z toho musejí stejně odevzdat režimu," dodává Radiusz a vyjmenovává další národnosti, ze kterých pocházejí zaměstnanci nejslavnějších loděnic v Evropě.

Jsou tady Ukrajinci, Rusové, Indové nebo Rumuni. Těch tu ale zůstalo jen málo, protože podle Radiusze měli špatnou pracovní morálku a do práce se jim moc nechtělo. Poláci, kteří zde zůstávají, mají se "Stoczniou" spojený celý svůj život. Mnohdy zde pracují celé rodiny od dědečka přes otce nebo strýčka až po syny či vnuky.

Nový začátek "Made in Ukraine"

Včera gdaňské závody oslavily 60 let novodobé historie. Je co slavit. Loděnice, které prošly hlubokou krizí v 90. letech a stojí na pokraji bankrotu, mohou být už 5. prosince "zachráněny". Jako živá voda na místní zaměstnance působí příchod nového investora.

Donbas Industrial Union vede třetí nejbohatší ukrajinský oligarcha Serg Taruta. Ten slíbil, že z bývalé ikony demokratického Polska a současných chátrajících loděnic, udělá do pěti let třetí největší výrobnu lodí v Evropě. Zaměstnanci už nebudou odjíždět za prací na západ, ale budou se vracet zpět, tvrdí.

"Donbas to je oligarcha, nejbohatší, přiletěl soukromým letadlem. Před půl rokem koupil hutě v Czenstochowe. Naši kolegové z tamní Solidarity říkají, že je všechno v pořádku a že to, na čem se dohodli plní," říká Radziusz.

Taruta má s loděnicemi, které koupí za 400 milionů dolarů (asi 7,3 miliardy korun), velké plány. Nakoupil doly na rudu v jižní Americe a potřebuje lodě, které by ji mohly převážet do jeho hutí ve Spojených státech a Evropě. A nejlevnější přece je, vyrábět si lodě vlastní.

Podle Radziusze chtějí Ukrajinci kromě lodí, vyrábět v bývalých "Leninových loděnicích" také například větrné elektrárny. Gdaňské loděnice vyrábějí lodě kvalitní. Navíc, díky své minulosti se těší podpoře celé polské společnosti.

Silná Solidarita přesvědčí téměř každou polskou vládu, která je u moci. Když to nejde jednáním, sjedou se dělníci, demonstrují, zapalují pneumatiky, vyhrožují a nakonec dosáhnou svého.

Přesně tak to bylo před čtrnácti dny, kdy loďaři dali najevo vítězi polských voleb - Občanské platformě, že nestrpí další odklad privatizace. "´Přišla nová vláda a nový ministr chce všechno zastavit," upozorňuje Radziusz.

Splatit dluh EU a 10 let nepropouštět

A jak se dívají odboráři na příchod investora, od kterého na uvítanou dostanou všichni zaměstnanci jednorázovou odměnu 450 zlotých (cca 3000 korun)? Odpověď Fryderyka Radziusze je poměrně jasná:

"Souhlasíme se vstupem investora, ale musí se to provést rychle, protože zaměstnanců ubývá a za chvíli nebudeme moci vyrábět. To by byla katastrofa, protože by závod zavřeli, rozprodali po částech. Vznikly by tady hotely a banky."

I když odboráři mluví o ukrajinském podniku téměř neustále v superlativech, tvrdě s ním vyjednávají o tzv. "sociálním balíčku". Zatím se dohodli na tom, že podnik nebude smět propustit zaměstnance po dobu 10 let.

"Oklamat nás nemohou, protože tady není Ukrajina, tady je Evropská unie, tady si nemohou vyhazovat lidi jen tak. Ale myslím, že to bude vpořádku," říká Radziusz.

Ukrajinci se také zavázali splácet velkorysé státní půjčky v hodnotě 1,8 miliard dolarů, které státní loděnice dostaly od polské vlády. EU totiž přímé vládní dotace firmám nedovoluje.

12. listopadu 2007, Gdaňsk, Polsko

K článku vyšla taky docela pěkná interaktivní mapa loděnic. Můžete si ji prohlédnout na Aktuálně.cz, kde je taky galerie

Více o městě Gdaňsk:

Polské město Gdaňsk leží v ústí řeky Wisly a výroba lodí zde byla tradicí už po tisíc let. Do přístavu se dovážel petrolej a vyváželo se odsud uhlí. V roce 1772 byl Gdaňsk zabrán Pruskem. Kromě několika let během napoleonských válek zůstával Danzig v německých rukou až do konce první světové války. Na konci 30. let Adolf Hitler požadoval, aby bylo město vráceno Německu, Polsko však odmítlo. 1. září 1939 vnikly německé jednotky do Polska, zabraly Gdaňsk a bombardovaly Varšavu. Velká Británie a Francie vyhlásila Hitlerovi válku a tím začala druhá světová válka. V roce 1980 začali dělníci loděnic stávkovat kvůli prudkému zvýšení cen masa. Tyto stávky se změnily v otevřený protest proti komunistickému režimu. Dělníky vedl elektrikář Lech Walesa, který stanul v čele vzniklého hnutí Solidarnošč (Solidarita). Všechny demokratizační snahy však byly zastaveny v roce 1981, kdy bylo na celém území vyhlášeno stanné právo. V roce 1989 hnutí vyhrálo první demokratické volby v Polsku po 42 letech. Pád komunismu v Polsku pomohl také dalším zemím východního bloku.

Reportáž z Batumi, co láká turisty a ztrácí vlastní lidi

Na mé květnové cestě po Arménii a Turecku jsem musel kvůli uzavřeným hranicím cestovat přes Gruzii. Využil jsem příležitosti a zastavil se také v černomořském letovisku Batumi. Reportáž vyšla v Aktuálně.cz

Batumi - Několik s mořem paralelně jdoucích chodníků z drobných kachliček je zcela vylidněných. Jen tu a tam se kolem prožene běžec v teplákové soupravě. Je květen a černomořské letovisko Batumi zeje prázdnotou. V zatím ještě stále studené vodě není kromě zvědavých delfínů nikdo. Skupinka pěti těchto kytovců skotačí a zlobí zhruba desetinásobný počet rybářů na břehu, protože jim proplouvají pod udicemi, a odhánějí tak ryby.


Rybáři na břehu, kteří se zde scházejí každé ráno, však zřídkakdy uloví něco většího než malou rybku o velikosti několika centimetrů. Jde spíše o jakousi společenskou interakci, než komerční rybolov. Na nekonečných oblázkových plážích se jen tu a tam povaluje skupinka mladých, zatímco starší hrají opodál volejbal nebo šachy. Nedaleko stojí obří přístav, který zpracovává ropu z Ázerbajdžánu a Kazachstánu. Klíčový je také pro obchod mezi Tureckem a Arménií, jejichž hranice jsou neprodyšně uzavřeny.

Klid na pláži poněkud zastírá skutečnost, že se celé hlavní město autonomní republiky Adžárie, kterou na rozdíl od zbytku silně křesťanské Gruzie obývají převážně muslimové, chystá na letní invazi návštěvníků. A po hubených letech souvisejících s vnitřním napětím v zemi si slibuje opravdové žně. Jen několik kilometrů za městem lze spatřit nádherný nový terminál malého letiště, které má do gruzínského města přivést ještě více turistů. Desítky dělníků pracují na prodloužení přistávací dráhy a také na nové příjezdové cestě k letišti.

Mnoho silnic v centru města dostává nový asfalt. Nový barevný kabát dostávají také domy - alespoň ty podél hlavních cest. Dokončují se stavby hotelů a restaurací. Byl spuštěn nový vlakový terminál. Je tak nový, že v něm není zhola nic. Nejnovějším projektem, který by se měl brzy začít realizovat, je stavba luxusního megahotelu "amerického stylu", který bude stavět rakousko-gruzínská společnost. Podle autorů projektu by měl mít všechno to, co západní hotelové komplexy mívají.

Zdá se až nepředstavitelé, že před pouhými třemi lety byla tato oblast téměř zahnaná do občanské války s mateřskou Gruzií poté, co se místní vládce Aslan Abašidze odmítl podřídit novému prezidentu Michailu Saakašvilimu. Ten se k moci dostal po tzv. růžové revoluci.

Éra vládce malé Adžárie se tím chýlila ke konci. Muž, který si vytvoříl vlastní armádu, nařkl Saakašviliho ze zosnování převratu, vyhlásil v Adžárii výjimečný stav a požádal o pomoc Rusko.
Pomoc od Ruska nepřišla, ovšem gruzínské jednotky ano. Saakašvili nechal zničit všechny příjezdové cesty a mosty, které spojovaly neposlušnou republiku s Gruzií. Abašidze dostal ultimátum, aby se podřídil centrální vládě. Pod mezinárodním nátlakem nakonec Abašidze v květnu 2004 odstoupil a emigroval do Ruska. Letos na konci ledna byl tento bez pochyby charismatický vůdce v nepřítomnosti odsouzen na 15 let za zneužívání funkce a zpronevěru téměř sta milionu dolarů ze státních fondů.

I když v této oblasti vždy žili převážně sunnité, po rozpadu Sovětského svazu se Gruzie pokoušela celou oblast christianizovat. To se jí do jisté míry dařilo převážně u mladých lidí. S rozvojem Turecka však místní mládež se slovy blahobyt a spokojený život spojuje spíše Istanbul než Tbilisi. "Žiji v Istanbulu. Pracuji tam jako natěrač. Sice načerno, ale jim to nevadí. Potřebují levnou pracovní sílu," vypráví mi během pohodlné jízdy nočním vlakem z Tbilisi do Batumi jedenadvacetiletý mladík se kterým sdílím kupé.

Do svého rodného Batumi se vrací jen na chvíli. Vyřídit nutné dokumenty, pozdravit rodinu a přátele, kteří ještě v tomto cípu Gruzie zůstali a pak vyrazit autobusem zpět do téměř tři dny vzdálené turecké megapole. "V Tbilisi nevidím budoucnost. Není práce a když je, tak špatně placená. Je to tam sice trochu lepší než Batumi, ale Istanbulu se to rozhodně nevyrovná," dodává. Potvrzuje tak současný přistěhovalecký trend z oblastí východního Turecka a Kavkazu, se kterým si už tak přeplněný Istanbul jen těžko ví rady.

13.6.2007 Batumi, Gruzie

• foto1: rybářská loď v Batumi - by rst
• foto2: přístav - by rst

Reportáž z ostrůvku Van v Kurdistánu

Tuhle reportáž do Aktuálně.cz jsem napsal v květnu 2007, kdy jsem ptoval Arménií a Tureckem. Je o takovém milém kostelíku:

Van - Starou zrezavělou kocábkou se spolu s dalšími dvaceti lidmi na odkryté palubě šineme po hladině neklidného jezera Van na jihovýchodě Turecka. Ač je slunečný den, celí promočení za půl hodiny dorážíme k našemu cíli - ostrovu Akdamar. Malý ostrůvek byl kdysi dočasným sídlem krále a později centrem křesťanské Arménie, teď však patří - spolu s celou bývalou Západní Arménií Turecku. Na ostrově stojí 1100 let starý kostel sv. Kříže, na jehož opravu Turecko věnovalo více než 1,5 milionu dolarů. Slavnostně otevřen byl za účasti zástupců obou stran toto jaro, po 18 měsících oprav.
Podle Turecka jde o gesto usmíření mezi oběma zeměmi, jejichž vztahy vážně narušily události z roku 1915, kdy Osmanská říše nechala zabít nejméně jeden milion Arménů. Akt, který jako genocidu uznalo mnoho západních zemí, však Turecko popírá a tvrdí, že během let 1915-1923 zemřelo pouze několik desítek tisíc lidí. Nepřiznaná genocida je také jedním z problémů Turecka při jeho snaze vstoupit do Evropské unie. Ostrov leží asi 18 kilometrů od pevniny a jeho součástí jsou také ruiny staré pevnosti, ve které sídlil král. Při procházce ostrovem můžete na zemi nalézt obrovské, do kamene vytesané kříže (chačkchary), ale také tabulky napsané unikátním arménským písmem.
Jezero Van leží v nadmořské výšce 1719 m.n.m. Jeho rozloha je 3,755 km² a na nejhlubším místě dosahuje až 451 metrů. Vzniklo díky vulkánu Nemrut, který zahradil údolí. Voda v něm je silně alkalická a obsahuje spousty minerálů. Podobně jako ve skotském jezeře Loch Ness zde prý svědkové spatřili příšeru.
Hned u přístavu, vedle bufetu s čajem a automatu na Coca-Colu, stojí výběrčí vstupného do tohoto "muzea". Turecko totiž odmítlo žádost arménských představených, aby byl tento největší svatostánek Arménů v Turecku vysvěcen. Surp Kchač, jak zní arménský název kostela, tak bude sloužit pouze jako muzeum. Turci zvažují, zda umožní Arménům alespoň jednou ročně v něm konat mše, ale Arméni jsou skeptičtí.
Ostrov je pro Armény významný tím, že na něm od roku 1116 do roku 1895 sídlil Katolikos neboli nejvyšší arménský duchovní. Arménie byla ze všech dodnes existujících zemí první, která přijala křesťanství jako státní náboženství. Nejvýznamnější představitelé arménské církve, jako jsou Aram I. nebo Karekin II., upozorňují, že oprava kostela nebude dokončena do té doby, dokud na špici vysoké kopule nebude vrácen kříž, který byl odstraněn na začátku genocidy v roce 1915.
Na opravě kostela spolupracovali také arménští archeologové, architekti a historici. Podle turecké agentury Anatolia vědci z obou zemí našli společnou řeč i ohledně rekonstrukce dalších památek. I přes existující shodu architektů, vědců, obchodníků nebo třeba sportovců zůstává společná hranice obou zemí neprodyšně uzavřena. Hlídají ji po zuby ozbrojení vojáci, a tak nejrychlejší způsob, jak se z Arménie k jezeru Van dostat, je letecky přes tisíce kilometrů vzdálený Istanbul.
2. června 2007, Van, Turecko

• foto1: kostel sv. Kříže - by rst
• foto2: staroarménská pamětní deska - by rst
• foto3: turecký "památník" genocidy spáchané Armény - by rst

Reportáž z místa, které už brzy zmizí

Na východě Turecka v severním Kurdistánu se nachází starobylé městečko Hassankyef. Chtěl jsem se na vlastní oči přesvědčit, jestli je volání archeologů z celého světa, kteří vybízejí k urychlené záchraně města oprávněné. Reportáž vyšla v Aktuálně.cz a v časopise Svět

Hassankeyf - Tisíce let staré jeskynní městečko Hassankeyf na východě Turecka je historickým skvostem. V dobách dávné Mezopotámie bylo významným obchodním centrem, ubránilo se byzantské, muslimské a dlouhou dobu také osmanské invazi. Jenže teď díky megalomanskému projektu přehradního systému do pěti let skončí utopeno ve vodách řeky Tigris. Skončí tedy svou existenci ve vodách, které pro něj po staletí znamenaly zdroj života.

Už 50 let existuje plán stavby 22 obrovských přehrad a vodních elektráren na Eufratu a Tigridu. Nádrž Ilisu, která by z nich měla být největší co do objemu vody, je ta, jež pohřbí také Hassankeyf. Vláda argumentuje, že přehrada zlepší život obyvatel chudého kurdského regionu, protože přinese nová pracovní místa a zajistí všem obyvatelům vodu a elektrickou energii. Jenže odpůrci tvrdí, že vodní dílo zničí bohaté přírodní a kulturní dědictví a zasáhne do života 50 000 obyvatel, kteří se budou muset přestěhovat.

Už před 35 lety byli lidé vyzváni, aby opustili svá obydlí v jeskyních. Ta vybudovali jejich dávní předci před více než 9000 lety. Přestěhovali se do nového města, které leží nedaleko odsud.

Zatímco ve městě žije přes 3 000 obyvatel, v jeskyni teď, v roce 2007, žijí už pouze dvě rodiny. Do svého domu ve skále se musí dostávat po schodech vytesaných v kameni. Ze zápraží je nádherný výhled na město s obrovským minaretem i na majestátnou řeku. Příbytek má zavedenou elektřinu, ale není tu kanalizace ani vodovod. Vodu lidé dováží na oslu nebo nosí ručně. Nedaleko na skalním výběžku se tyčí pevnost z 13. století, o kousek dál jsou zbytky ještě staršího bazaru a také mešity.

Hassankeyf není první, pod vodou už skončilo jiné město, ojedinělý komplex antických památek Zeugma-Belkis. Voda například zatopila vilu pocházející z dob kolem počátku našeho letopočtu. Historikové před zatopením zachránili mnoho fresek, mozaik, sloupů a dalších pokladů. Mnoho dosud stále neobjevených památek však bylo ztraceno pod vodní hladinou. Podobný osud může postihnout také Hassankeyf. Zatímco fresky lze přemístit, více než 6000 jeskynních komor vytesaných ve skále přesunout nelze. Podle aktivistů za záchranu Hassankeyfu bude také zatopeno 300 archeologických nalezišť.

Někteří vědci, jako britská archeoložka Maggie Ronaynová, přehrady označují jako "zbraně hromadného kulturního ničení" a upozorňují, že pouze 20 procent oblasti bylo prozkoumáno. Podobný osud jako Hassankeyf čeká také kurdskou vesnici Kateppe. V ní byly nalezeny pozůstatky pevnosti z římského období, křesťanský kostel a také důkazy prehistorického osídlení.

Vláda plánuje postavit zcela nové město, do kterého přestěhuje obyvatele Hassankeyfu a mnoho památek, které budou ze zátopové oblasti převezeny, vystaví v novém muzeu. Jenže o realizaci tohoto projektu pochybuje mnoho neziskových organizací a dokonce i samotní zahraniční investoři. Projekt má totiž finanční problémy.

Na stavbě by měly spolupracovat společnosti z Velké Británie, Rakouska, Švýcarska a Německa. Některé z nich však právě kvůli kulturnímu a ekologickému dopadu stavby možná ve spolupráci nebudou pokračovat. Slavnostního zahájení stavby se loni v srpnu zúčastnil také premiér Recep Tayyip Erdogan.

Pokud vše půjde podle plánu ministerstva energetiky, stavba by měla být dokončena nejpozději v roce 2013. Zatímco Turecko se za pět let začne radovat, že zajistilo svým obyvatelům více elektrické energie, svět přijde o významné kulturní dědictví, o další článek řetězu vývoje lidského rodu, aniž by byl pořádně prozkoumán a zdokumentován.

28. května 2007, Hassankeyf, Turecko¨

• foto1: město, které už brzy nebude - by rst
• foto2: skalní domky v Hassankeyfu - by rst
• foto3: Zejnal Bej hrobka z 15. století - by rst
• foto4: mešita Ulu a lidé protestující proti zatopení města - by rst

Reportáž z Karabachu, kde turistů je trochu

V rámci své jarní cesty po Kavkaze jsem navštívil také Náhorní Karabach, abych zjistil, jak se této horské enklávě daří. Cesta to byla poučná a snad i reportáž publikovaná na Aktuálně.cz nese nějakou informaci:

Stěpanakert - Vojenská přehlídka ve Stěpanakertu, hlavním městě republiky Náhorní Karabach, zahájila oslavy 15. výročí vítězství v bitvě o město Šuša. Armény obydlený Karabach sice vyhlásil nezávislost, jenže žádný stát ji neuznal. Ovšem patnáct let po konci krvavé války, ve které zahynulo 35 000 lidí a další statisíce byly vysídleny, se alespoň vracejí turisté.

Jen v loňském roce si o vízum, které se obvykle dává na 5 dní a stojí zhruba 22 eur zažádalo přes 5000 turistů. V Karabachu je opravdu co vidět - famózní arménské kláštery z nichž nejstarší byl postaven už v 5. století, jeskyně s 12 000 let starými malbami nebo nádhernou horskou scenérii.

Budoucnost Karabachu je však stále nejasná. Za několik dní se mají prezidenti znesvářené Arménie a Ázerbájdžánu v Petrohradu sejít, aby si vyjasnili, jak že to s touto hornatou zemičkou vlastně bude dále. "Poražený" ázerbajdžánský prezident Ilham Alijev oznámil, že se dohodl s Armény na stažení vojsk ze všech sedmi oblastí, které obklopují Karabach a které jsou momentálně v držení Arménie. Obě země podle Alijeva souhlasily s dočasným rozmístěním mezinárodních mírových jednotek v oblasti a také s návratem ázerbajdžánských uprchlíků do vysídlených oblastí. Také zástupce Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Matthew Bryza v rozhovoru pro server Hlas Ameriky uvedl, že obě strany dospěly k zásadní dohodě v několika oblastech.

Arménská strana se však k této věci nevyjadřuje, arménský prezident Robert Kočarjan moc optimistický není. "Až po rozhovorech bude jasno, v jakém stádiu vyjednávání se nacházíme," uvedl Kočarjan podle serveru Transition online. Nezávislí pozorovatelé jsou skeptičtí a tvrdí, že takováto optimistická prohlášení už od politiků slyšeli mnohokrát, nikdy se však nic z toho o čem mluvili, nestalo. Analytici své pesimistické předpovědi o rychlém řešení konfliktu staví hlavně na napjaté situaci v pohraničním pásmu, kde stále dochází k občasným přestřelkám mezi vojáky obou táborů.

V Karabachu lze - kromě turisticky atraktivních oblastí, stále spatřit stopy téměř 15 let staré válečné vřavy. Opuštěné domy, zničené mešity a rozstřílené tanky straší návštěvníky podél cest. I ty však pomalu mizí, jak arménská menšina v zahraničí investuje do opravy karabašských silnic. Bohatí Arméni z USA nebo Ruska stavějí školy, investují do rozvoje cestovního ruchu, otevírají zde nové hotely i závody. Například společnost Base Metals, která se zabývá zpracováním zeminy, která obsahuje zlato, stříbro a další vzácné kovy zaměstnává v obci Drmbon 1123 lidí. Je tak největším podnikem v Karabachu.

Zatímco viditelné stopy války mizí, lidé mají stále dobu, kdy se skrývali ve sklepích nebo s ručně vyrobenými zbraněmi bojovali v karabašských kopcích v živé paměti. "Pět let jsem se schovávala ve sklepě. Měli jsme jen chleba a vodu. Náš dům zasáhli dvakrát raketou," říká čtyřiaosmdesátiletá vdova Zella Grigorianová ze Stěpanakertu. Hlavní město bylo Ázerbájdžánci intenzivně bombardováno právě ze sousední Šuše. Patnácté výročí vítězné bitvy si připoměli v Karabachu právě minulý týden. Ázerbajdžánci neměli k této zemi vztah, proto nás nikdy nemohli porazit," říká bývalý bojovník, toho času majitel taxislužby v Stěpanakertu David, který si nepřál zveřejnit své druhé jméno. "Bojovali za ně dokonce mudžahedíni, ale nebylo jim to nic platné," dodává při cestě krajinou ve své bílé Volze.

I patnáct let po této bitvě však kvůli válce umírají lidé. Přestřelky mezi vojáky na frontové linii si vyžádají ročně několik mrtvých. Hlavním nepřítelem civilistů jsou však miny a nevybuchlá munice. Při rozšiřování polí zahynou každoročně desítky zemědělců. Vážným problémem je také nevybuchlá munice. Tříštivé bomby totiž vypadají jako hračky a jsou velmi atraktivní pro děti, které se s nimi mohou dostat do styku. Jediná mezinárodní nezisková organizace působící v Karabachu je britský Halo Trust. Odminovávají pole, zneškodňují nevybuchlou munici a učí místní děti, že to co najdou v trávě nemusí být vždy míček.

Rozvoj turistiky je poznamenán neřízenou snahou turisty zaujmout. Uprostřed hor proto vznikl hotel ve tvaru lodě pod jehož okny lze spatřit potok a vodní kaskády obklopené úděsně vypadajícím hledištěm se zelenými a žlutými plastovými židličkami pro stovky lidí. Za hotelem stojí něco jako zoopark. V klecích jsou zde zavřená zvířata jako rys, medvěd, divoká kočka nebo draví ptáci jako orel. Vše vypadá pro oko našince dost tragicky, ale provozovatele jsou na své dílo velmi hrdí. A tak je to vlastně s celým Karabachem. Lidé jsou na to, že zde žijí nesmírně hrdí. Žijí prostý život, který se jim sice pomalu, ale přece jen zlepšuje a i když na ulici často potkáte vojáky v uniformách, téměř všichni zde vám potvrdí, že v Karabachu je bezpečno. Alespoň prozatím.

20. května 2007, Stěpanakert, Náhorní Karabach

• foto1: vybombardovaný dům v Šuše - by rst
• foto2: ázerbajdžánské "dobyté" espézetky ve Vanku - by rst
• foto3: karabašské chačkary - by rst

Reportáž z arménského dne genocidy

Každý rok 24. dubna se v Jerevanu koná "piétní akt" jako připomínka Arménské genocidy, která za sebou zanechala přes milion mrtvých Arménů. V roce 2007 se mi povedlo v tuto dobu Jerevan navštívit. Tohle je reportáž z onoho dne:

Jerevan - Jedenadvacetiletý Armén Artyom Harotenian zapálil svíčku a spolu s dalšími dvaceti tisíci (převážně mladými) lidmi se za zpěvu národních písní vydal na pochod. Vyšli vzdát čest svým předkům, kteří zahynuli během první genocidy nového věku. Nechtějí zapomenout na událost starou 92 let, která dodnes jitří vášně nejen mezi Arménií a Tureckem, ale hlavně mezi Tureckem a Západem.

Cílem jejich pochodu je vrcholek nad Jerevanem. Tady sídlí památník genocidy. Tady hoří věčný oheň. A odtud také mají poutníci výhled na Ararat: posvátnou horu Arménů, která však leží za momentálně neprostupnými hranicemi Turecka. Každý rok je to podobné: desítky tisíc lidí - v úhrnu až milion - přichází na toto místo položit květinu.

"Proč jsem dnes tady? Jsem Armén, tak proto. Je to má povinnost, připomenout si tuto tragickou událost. Genocida je v naších myslích i srdcích. Neměli bychom jí však žít," říká letos Artyom. Jeho i další poutníky bičuje ledové povětří. Hustě sněží a dav jen pomalu postupuje k pietnímu místu. V prochladlých prstech třímají květy a ty pak příkládají do ohně, který symbolizuje věčnou vzpomínku na statisíce, které nepřežily vyvražďování Arménů Turky a Kurdy za 1.světové války.

Prostorou se ozývají smutné popěvky. Scénu rámují drastické fotografie: Tato zachycuje skupinu vyhladovělých Arménů, tamta hlavy nabodané na kůly, ta o kus dál zmrzačené děti. Během odsunu Arménů do nehostinných oblastí Sýrie je nasnímal - jako jeden z mála svědků události - rakouský Žid Armin Teofil Wagner. V Arménech je vzpomínka na tyto nešťastné roky stále živá. Každý má ve své rodině někoho, kdo musel před Turky uprchnout. Nebo kdo přežil či zahynul v dlouhých pochodech smrti do syrské pouště.

Turecko tyto důkazy nechce vidět. A jako nástupce Osmanské říše výraz genocida kategoricky odmítá. Co víc: Možný budoucí člen Evropské unie a významný spojenec Izraele a USA varuje, že pokud se bude neustále otevírat téměř sto let staré téma genocidy Arménů, jeho spojenectví se Západem získá vážné trhliny. Přesto sílí - s blížícím se stým výročím této události - tlak na vlády světa, aby tento akt Turků jako genocidu uznaly.

Uznání genocidy, při které zahynulo podle růzých údajů 800 tisíc až půl druhého milionu Arménů a která započala 24.dubna 1915 vyvražděním arménské elity Turky, se - díky silné komunitě Arménů žijící v zahraničí - dostává na pořad jednání většiny parlamentů světa. "Chtějí, aby se připomínala pouze ta jejich tragédie. Chtějí, aby se jenom o nich hovořilo jako o těch, kteří minulé století trpěli," tvrdí historik Sergej Harjapetjan.

Turecko, které má druhou nejsilnější armádu v NATO a je významným spojencem USA, dalo Američanům jasně najevo, že pokud oficiálně uznají genocidu, země přestane pomáhat USA v Iráku. I přesto, že tlak arménské diaspory je v USA silný, pokud by to mělo znamenat oslabení pozic v Iráku, vláda George Bushe neustoupí, shodují se odborníci. Americkým Arménům se však povedl už jeden významný krok, kdy stát Kalifornie, kde je jejich zastoupení nejpočetnější, v čele s guvernérem Arnoldem Schwarzeneggerem genocidu uznal. Jako reakci pak turecká televize odvysílala záběry, na kterých Turci v ulicích pálí knihy a plakáty rakouského svalovce.

Osmanská říše v roce 1915 rozhodla o přesídlení Arménů do syrské pouště. V průběhu deportací zemřely brutálním způsobem až 2 miliony lidí, tvrdí Arméni. Podle Turků to bylo desetkrát méně. Podle turkologa Gabriela Pirického zahynulo asi 800 tisíc lidí. Kromě Turecka dávají historikové za vinu vraždění Kurdům - a také Německu, které tehdy bylo spojencem Turků a genocidě se nesnažilo zabránit, i když o ní vědělo.

I přes některé pokusy o sblížení jsou vztahy Arménie a Turecka stále na bodu mrazu. Arménský prezident Robert Kočarjan sice v únoru nabídl Turecku navázání oficiálních diplomatických vztahů, odpovědi se ale nedočkal. Turecko zase investovalo miliony dolarů na rekonstrukci arménského kostela na jezeře Van ve východním Turecku. Vytvořilo z něj však muzeum a neumožnilo v něm Arménům modlit se. Před nedávnem se také konala konference tureckých a arménských podnikatelů na které vyzvali k otevření hranic. To by podle nich výrazně usnadnilo pohyb zboží a posílilo turistický ruch v oblasti. "Arménská genocida národ spojuje. Silná, demokratická a prosperující Arménie bude odpovědí těm, kteří popírají genocidu Arménům," vzkázal dnes prezident Kočarjan.

24. dubna 2007 Jerevan, Arménie

• foto1: věčný oheň zasypaný čerstvými květy - by rst
• foto2: konec dubna a sníh v Jerevanu - by rst
• foto3: průvod na výročí genocidy - by rst
• foto4: mladá demonstrantka - by rst

Reportáž: V rumunském Babylonu žijí Češi i Slováci

Naše cesta do Rumunska sovisela se vstupem země do Evropské unie. Silvestra jsme strávili na přeplněném náměstí i v klubovně několika desítek Čechů, kteří ve městě žijí a i když už svůj mateřský jazyk prohodily za rumunský, stále se hrdě hlásí ke slovanským kořenům. O souboru Slavíček a lidech kolem něj jsem napsal krátkou reportáž, kterou doplnil fotkama náš fotograf Ondřej.

Temešvár - Jedno město, téměř 30 národností a 17 náboženství. Také početná česká a slovenská menšina. To je rumunský Temešvár. Vycházím z římskokatolického kostela na náměstí piata Unirii spolu s paní Jiřinou Šubrtovou. Po té co mi ukázala kostel, mně tato rumunská Češka seznámila i s dalšími temešvárskými Čechy a Slováky.

Když hrdý generál Evžen Savojský osvobodil Temešvár od Turků a připojil jej k rakousko -uherskému impériu, začali na východ přijíždět katolíci z celé říše. Také rumunští Češi jsou potomci osadníků, kteří na břeh Dunaje dorazili v roce 1825 kácet rozlehlé banátské dubové lesy.
Ač na historický vývoj města neměli větší vliv, snad kromě známého starosty Josefa Klapky, Češi a Slováci neopustili ani po staletí své tradice. Dokonce ani jazyk.

Scházejí se dodnes na náměstí piata Traian, ve starém schátralém domě, kde mají svou klubovnu. Za oknem cedule "Demokraticky svas Slovaku a Cechu v Rumunsku", uvnitř na zdi obrovská slovenská vlajka."Českou nemáme, ale když tady byl Petr Dokládal, nový velvyslanec v Rumunsku, slíbil, že velvyslanectví dodá novou," říká paní Šubrtová.Na velké nástěnné mapě Česka paní Šubrtová ukazuje, kde už všude byla, a kam by se ráda podívala.

Ptá se také, odkud pocházím. Když říkám, že z Ostravy, marně hledá město na mapě. Nezná ho, a ani nenajde. Mapa je totiž na jedné straně utržená. Nejvýchodnější města jsou zde Olomouc a Opava. V klubovně, které vévodí malý sál trénuje folklórní soubor Slávíček. Zhruba tři desítky tanečníků, potomků rumunských Čechů a Slováků, zde nacvičuje tradiční lidové tance. Jejich vystoupení bývají úspěšná. V drsné konkurenci další dvacítky národností se v městské soutěži loni umístili na místě nejvyšším.

I když mne paní Šubrtová přesvědčuje, že se členové souboru mezi sebou zásadně dorozumívají česky a slovensky, na vlastní oči se přesvědčuji, že mnohým jazyk předků dělá značné problémy. Někteří raději volí k hovoru angličtinu. Jak večer postupuje, při popíjení banátské pálenky smíchané s rumunskou verzi energetického nápoje Red Bull, jim však Čeština a Slovenština jdou mnohem lépe."Vy už u Vás opravdu na svátky nedodržujete žádné tradice?" ptá se mně Anna Marie, mladá rumunská Slovenka, členka Slávíčku.I když se obléká moderně a má ráda house music, vadí ji, že i v Rumunsku už tradiční svátky vytlačuje západní Halloween nebo Sv. Valentýn.

Historie Temešváru je velmi zajímavá. Za sedm století stihlo být hlavním městem Maďarska, západní tureckou baštou v Evropě, rakousko-uherskou perlou východu, židovskou skrýší za 2. světové války, ohniskem odporu proti Ceauceskově moci a také prvním rumunským městem, které vstoupilo do EU, a to vlastně dříve, než celé Rumunsko.

Vánoční výzdoba na náměstí Uniri září. Nově opravené budovy osvětluje elektrické osvětlení. Tak jako kdysi, když se Temešvár stal prvním evropským městem s elektrickým osvětlením.
Náměstí je však prázdné. Není zde ani živáčka. Okolní uličky starého města už tolik krásy a čistoty nepobraly, přesto mají své kouzlo.Občas se na zdi objeví barvou namalované prsty vztyčené ve tvaru "Victory" s nápisem "respect 89" .

V prosinci 1989 právě zde začalo otevřené povstání proti komunistickému režimu v Rumunsku. Čaučeskův režim jej chtěl utnout hned v základech a před pravoslavnou katedrálou nechal postřílet asi stovku lidí. Mezi obětmi bylo také mnoho dětí."Na začátku roku 1990 jsem byl zatčen a už tehdy jsem dobře věděl, že komunisti nejsou pro Rumunsko to pravé, stejně jako pro Evropu a vůbec pro lidstvo," říká charismatický kapitalista Gheorghe Ciuhandy, který je už deset let v čele města. Přivedl ho do Evropské unie a co je důležitější, hlavně přivedl unii do města.

Z jeho vyprávění by si člověk mohl myslel, že se západní investoři mohou přetrhnout, aby ve městě mohli investovat. Faktem je, že je zde nejlepší technická univerzita v Rumunsku, takže kvalifikovaná pracovní síla. A také průměrný plat 7600 korun měsíčně. Město se proslavilo také za války v bývalé Jugoslávii. Když Američané v roce 1999 útočili na Miloševičův režim, bombardovali také město Pančevo. Jenže v tom tehdy vládla opozice, vypráví starosta. Právě skrze Temešvár pak do města proudila pomoc. A to i ze Spojených států.

A právě ve Spojených státech i v Izraeli skončila většina z 12 tisíc židovských obyvatel Temešváru. Ti se ve městě ukrývali za 2.světové války.Žádný z nich nebyl za války z města deportován. Odjeli až po ní, nechtěli po fašismu, čelit navíc ještě komunismu.Temešvár je teď na rozdíl od zbytku Rumunska relativně moderním městem, které dokáže sbírat plody ze stromu Evropská Unie. Česká a slovenská menšina ve městě má stále významné postavení, a i když není tak početná jako třeba německá, dodržuje zvyky, tradice i jazyk. Však se o tom jeďte přesvědčit sami.

5.ledna 2007, Temešvár, Rumunsko

Článek byl publikován na Aktuálně.cz, kde vyšel také speciál ke vstupu Rumunska do EU. Ten tvořili špičkoví novináři a odborníci. Speciál naleznete ZDE

• foto1 - ulice Temešváru
  
• foto2 - nedaleko sídla českého svazu v Temešváru
  
• foto3 - silvestr v Temešváru
• fotos by Ondřej Besperát

Reportáž z Banátu: Česko podruhé vstupovalo do EU

Rovensko - Na Nový rok vstoupí Rumunsko do EU. Spolu s ním také dvoutisícovka banátských Čechů. Staří Češi, kteří v odlehlých místech Západních Karpat u Dunaje žijí už od roku 1823, se na vstup do EU dívají skepticky. Ví, že jim unie bude dále brát jejich syny a dcery. Ti s vidinou vyššího platu odjíždí do Čech a pracují v těžkých podmínkách za malý peníz v českých chemičkách nebo na stavbách. Jejich rodiče, často zemědělci, ví, že je uvidí jen na masopust, na Velikonoce, o posvícení a o Vánocích. Tehdy se vracejí, aby stařečkům ukázali, jak rostou vnoučata.

Od ledna to budou mít Češi z Banátu s odchodem do své původní vlasti o něco lehčí. Hlavní příčinou odchodu lidí do Čech je nedostatek práce v místě. Doly na barevné kovy v Nové Moldavě jsou od začátku devadesátých let v útlumu, letos je uzavřeli úplně. O práci za tu dobu přišlo kolem osmi tisíc lidí, mezi nimi mnoho Čechů. Volný pohyb pracovních sil umožňuje pobývat v Česku bez trvalého pobytu, jehož vyřízení stojí nemalé peníze. O mladé české Rumuny, kteří si v Čechách vydělají více než 100 euro měsíčně - což je průměrný rumunský plat - je přitom velký zájem.

"Kdyby mladí lidé měli práci, určitě by neodcházeli. Takhle tady však brzy nezůstane nikdo," povídá ještě mírně archaickou češtinou paní Helena Balátová z Rovenska, jedné z šesti malebných českých oáz. Také její děti odjely."Chtěla jsem jet za nimi, ale mám ráda svůj klid. Snacha v Česku musí do práce vstávat ve tři ráno. Já se mám dobře. Mám co jíst a přes léto je tady v horách nádherně."

Společnost Člověk v tísni se snaží do Banátu přivést české firmy. Čtyřicet mladých lidí z Gerníku vyrábí ve dvou směnách měděné cívky, další desítka vyrábí v Nové Moldavě elektrokabely. Chystá se stavba pily u Rovenska. Ta by měla od léta zaměstnat dalších jedenáct místních.
"Jednáme také o tom, že by se ve Svaté Heleně začaly šít kvalitní podprsenky, o které je v Evropě velký zájem. Přece jen ty čínské mnoha ženám nesedí," říká Ivo Dokoupil, koordinátor projektů nadace Člověk v tísni v Banátu.

Banátský region patří k nejméně rozvinutým v zemi. Po vstupu do EU by měli Rumuni dávat na její rozvoj více peněz. Je jasné, že Rumunsko, bude-li schopné psát žádosti o dotace, může z EU dostat velký balík peněz. V letech 2007 až 2013 by to mohlo být více než jeden bilión korun.Jenže s rozvojovými projekty je to problematické. Například před dvěma lety byla postavena nová silnice do české vesnice Gerník. Stavba však byla tak nekvalitní, že po jedné zimě se z asfaltové cesty stalo torzo poseté děrami. Hrdý nápis s logem Evropské unie zůstal jako symbol toho, jak se to určitě v budoucnu už dělat nemá.

Další nadějí pro místní rodiny je turismus. Mnoho Čechů se rádo přenese zpět do 19. století, aby alespoň trochu nasálo atmosféru starého Rakouska-Uherska. Turisté z Čech zde mohou trávit dny na statku u místních rodin. Za pár korun dostanou světnici s obrázky svatých na zdi, se starou postelí a poctivými duchnami a plnou penzí tradiční stravy, mezi kterou patří "sárma", mleté maso s rýží zabalené v zelném listu.Kombinace zemědělství, nových pracovních míst pro mladé a přijmy z turistiky může banátskou rodinu v Evropské unii zachránit.

Tradiční atmosféra, která se sice občas protne s dobou moderní, DVDčkami v obyvácích, Petrem Novotným, bavícím díky satelitu celou hospodu nebo peugeoty s českými poznávacími značkami, je i stále osobitá, neprofláklá ani neprvoplánová. A to se po vstupu do unie ještě pár let nezmění.

31.prosince 2006, Rovensko, Rumunsko

Článek byl publikován na Aktuálně.cz, kde vyšel také speciál ke vstupu Rumunska do EU. Ten tvořili špičkoví novináři a odborníci. Speciál naleznete ZDE

• foto1 - Vánoce v českých vesnicích v Banátu
  
• foto2 - Václav Mocek se loučí s doly v Nové Moldově
  
• foto3 - Děti sáňkující na jinovatce ve vesnici Gernik
• fotos by Ondřej Besperát

Reportáž z maďarských neklidných nocí

Do Maďarska jsem přijel pozdě. Vše podstatné se stalo několik dní předem. Vyrabovaná televize, bitky v ulicích. Přesto měla tahle cesta pro mne přínos alespoň osobní. Už v letadle jsem se setkal s nejvyšším nepálským lámou a postupňe jsem si získal několik dobrých kamarádů, například Zoli, kteří mi vždy, když jsem ve městě na Dunaji úpomůžou. Hlavně s překladem tedy. Taky jsem zde potkal Henrietu (to je ta dívka označená "novinářka"). Krásná dívka s ohromující znalostí češtiny. Její otec je nějaký diplomat v Praze, ale více mi už o sobě neprozradila :-( Ale pařmenka je to teda dobrá :-)

Budapešť - Jedno je patrné na první pohled: Vůle dál protestovat odpůrcům vlády nechybí - navzdory týdennímu "maratonu". Na Kossuthově náměstí před budovou parlamentu protestovali Maďaři už šestou noc za sebou.

I přesto, že opoziční strana FIDESZ svůj mítink odvolala, přišlo před majestátní budovou na břehu Dunaje více než třicet tisíc lidí. Zhruba hodinu po půlnoci se v klidu rozešli a na náměstí zbyly jen hloučky nespavců, kteří chtěli demonstrovat dál.

Předtím však bylo velké náměstí slušně zaplněno. Nechyběli ani členové krajně pravicového skupiny Jobbik a příznivci fotbalového klubu Ferencváros, jehož jádro je považováno za velmi problémové.

Demonstranti znovu požadovali jedno: Odstoupení "lháře" Ference Gyurcsányho, maďarského premiéra. Protesty zažehl premiérův projev, v němž přiznal, že jeho strana před volbami lhala o stavu maďarské ekonomiky. Teď je pro dav nepřítelem číslo jedna. Řečníci na náměstí - umělci i opoziční politici - jeho jméno skloňují ve všech pádech.

Pro radikály je atmosféra až moc klidná - je vidět, že je demonstrace a stále se opakující proslovy začínají nudit. Tu a tam někteří vyzvou dav, aby se přesunul před budovu televize, kde násilí začalo. "Ti lidé tady chtějí zpět Trianon. To je šílené," říká jedna přítomná maďarská novinářka. "Tak proč tady jsou? Kvůli premiérovi? Vládě? Ani oni to nevědí," dodává bez sympatií k davu.

A nevěděli to ani lidé, kteří se odpoledne - v pátek i v sobotu - sešli před prezidentským palácem. Několik tisíc jich postávalo kolem malého pódia, které bylo přilepeno k plotu kolem sídla. Za ním hlídalo několik desítek policistů

"Premiér řekl, že jediný, kdo je schopen realizovat reformy, jen on sám. Jenže pokud ty reformy závisí pouze na jednom člověku, tak to jsou špatné reformy," hlásal třeba známý hudebník András Majos.

Někteří lidé naslouchali, jiní se motali kolem několika televizních přenosových televizních vozů s maďarskými vlajkami, jiní se potáceli s láhvemi alkoholu. Po vzoru barevných revolucí na Ukrajině či v Gruzii se i zde před parlamentem objevili lidé s připevněnými bílými stužkami. Nakupují vlajky, odznáčky i trička s nacionalistickými motivy. Jenže i tak to tu má k revoluci hodně daleko. Spíše to připomíná happening nebo rockový festival.

Jakmile se začnu vyptávat, co bude dál - co se stane, pokud Gurcsány neodstoupí - lidé krčí rameny. "Jediným heslem těchto demonstrací je snaha, aby premiér odstoupil. Jenže tím to končí. Jaký by byl další postup, těžko říci," říká novinář Gábor Kovári. "Nevíme co dělat. Ještě nikdy jsme se neocitli v takové situaci," tvrdí Gábor.

Všichni se shodují, že premiér je lhář, země je na tom ekonomicky zle, ale jak z toho ven, na to už nikdo odpověď nemá. Poslední průzkum ukázal, že pro odstoupení Gyurcsányho je pouze 45 procent Maďarů. Sám premiér sveřepě odmítá rezignovat a vícekrát od zahájení krize se nechal slyšet, že o něčem takovém vůbec neuvažuje.

Odpůrci vládních socialistů viní ze vzniklé situace také novináře. "Média se nikdy premiéra neodvážila kritizovat. Proto mu všechno procházelo. Lidé jsou špatně informovani," říká Zoltán, učitel informatiky.

I když hořela televize, několik lidí bylo převezeno do nemocnice a občasné zásahy policistů jsou dost nešetrné, maďarským demonstrantům nechybí smysl pro humor. Když například vnikli do televizní budovy, jeden z nich přeskočil přes recepční pultík a začal ostatním demonstrantům vydávat klíče od místností, které si přáli navštívit. Samozřejmě se museli zapsat do knihy vypůjček. Nebo když policejní vůz s vodním dělem zapadl do bláta, požádali řidiče, aby vystoupil a vozu se ujali sami. Prý, aby nikomu neublížil.

Demonstrace jsou pro Maďary novou věcí. Poslední velké protesty provázely pád komunimu na konci osmdesátých let. Většina z účastníků nynějších demonstrací ale tvrdí, že vydrží, dokud nepadne Gyurcsány. Zatím jim přeje i počasí.

24.září 2006, Budapešť, Maďarsko
Článek vyšel na Aktuálně.cz

• foto1: Ferenc Gyurcsány a Mirek Topolánek by rst

Reportáž ze ztraceného města v Arktidě

Tuto reportáž pro Aktuálně.cz jsem napsal, během svého pobytu na Špicberkách v roce 2006, když jsem s několika dalšími lidmi navštívil ruskou hornickou osadu Barentsburg:

Barentsburg - Ruská hornická osada na arktickém souostroví Svalbard se potýká nejen s nedostatkem uhlí, ale i jídla. Barentsburg je posledním místem, kde ještě vládne Sovětský svaz.

Prší. Zápach spáleného uhlí se nese prázdnými ulicemi. Továrna, která zásobuje město elektřinou a teplem, jede naplno. Uhlí je dost, těží je 250 horníků z Ruska a Ukrajiny. Nápis na jedné z opuštěných budov, který je vidět už z moře, hlásá: "Vítejte v Barentsburgu" - nejsevernější ruské osadě na světě, jakoby zakonzervované ještě ve starých sovětských dobách.

Vystupuji z lodi na obrovské přístavní molo. Je prázdné, nekotví zde žádná loď. Jediným znakem života je tu vlající ruská zástava na staré přístavní budově. Nahoru do města vedou dlouhé schody, kolem nich jsou rozesety domy. Všechny mají zabedněné okenice, už léta zde nikdo nebyl. Na kopci nad městem od prosvítajícího slunce září bílý nápis "Světu mír". Uprostřed provizorního náměstí na město hrdě vzhlíží busta Vladimira Iljiče Lenina - nejseverněji postavená hlava vůdce říjnové revoluce na světě.

Jen kousek od něj je tabule cti. Na stojanu fotografie dvaceti nejlépe pracujících "úderníků" ve městě. Kolik pětiletek však tito mužové a ženy vládnou produktivitě zapomenutého města, neví zřejmě už nikdo. Horníci tady pracují šest hodin denně, pět dní v týdnu. Pilně, ale neefektivně. Tolik uhlí, kolik ze svého 800metrového dolu vytěží ve 250 lidech - tedy 120 000 tun ročně -, zvládne za stejnou dobu vytěžit zhruba deset jejich norských kolegů z nedaleké osady Longyearbyen. Mají lepší techniku, a také - norské uhlí je kvalitnější.

"V současné době produkují pouze uhlí, které spaluje jejich elektrárna. Žádné neprodávají ani neodvážejí," říká mi během cesty Dag Avango, jeden z vědců ze švédského Královského technologického institutu, který se těžbou uhlí na souostroví Svalbard zabývá.

Pracují tedy, aby zde v nehostinné arktické krajině vůbec mohli přežít. Ale co je sem na daleký sever vlastně přivádí? Říkají, že těžit uhlí tady je mnohem bezpečnější než se spouštět do 1300 metrů hlubokých dolů na Ukrajině. Sehnat práci v zemi zmítané politickou nestabilitou také není lehké.

Ve městě je všechno. Kromě již zmiňovaného přístavu, elektrárny a teplárny je zde také sportovní centrum s bazénem, fotbalovým či volejbalovým hřištěm, muzeum, knihovna a také prasečí chlévy. V Barentsburgu ještě donedávna neexistovaly peníze. Horníci měli vše zadarmo, výplatu za svůj dvouletý cyklus dostávali zpětně.

Za dob studené války byl Barentsburg výkladní skříní Sovětského svazu, mohl se sem totiž dostat kdokoliv ze Západu. V dobách největší slávy zde bydlelo více než 2000 lidí, jenže tyto zlaté časy se už nikdy nevrátí. Zatímco ještě minulou sezonu tu těžilo více než 500 horníků, teď jich je sotva 250. Jak to bude příští rok, se nikdo neodvažuje odhadnout. Peníze tady však jsou. Zavedli je sem turisté, kteří mohou bydlet v hotelu za v přepočtu zhruba 1700 korun na noc. V hotelovém baru si mohou koupit ruské pivo za 120 korun. Tyto ceny jsou samozřejmě vysoce nadsazené, žádný místní si tak drahé pivo nemůže nikdy dovolit.

Je zde škola. Minulý rok do ní chodilo 34 dětí, ale letos pouze čtyři ze sedmnácti, které v Barentsburgu momentálně jsou. Spolu s horníky a 50 ženami žijí tady na konci světa a těží něco, o co jejich mateřská země stejně nemá zájem. To, že o jejich uhlí není zájem, je však až tak netrápí. Je tady mnohem závažnější problém: nedostatek potravin.

"Máme tady 19 prasat, psa a spousty koček," říká mladý Ukrajinec Oleg. "Minulý rok jsme měli 18 krav a jednoho býka, ale ty bylo drahé živit. Museli jsme pro ně totiž dovážet trávu z pevniny, a to je velmi nákladné," říká manažer těžařské společnosti Arcticugol a nepřímo tak naznačuje problémy, které Barentsburg sužují.

13. září 2006, Barentsburg, Špicberky

• foto1: tepelná elektrárna - by rst
• foto2: pravoslavná kaple - by rst
• foto3: vladimír ilíč lenin - by rst
• foto4: tabule cti - by rst

Reportáž z ostrova Vis, kde chátrá Masarykova vila

Tohle byla vlastně moje první nezávislá reportáž v mé žurnalistické kariéře, která vyšla na Aktuálně.cz S odstupem času jí hodnotim relativně kladně. Jsem nějaký nekritický na sebe dneska :-)

Vis - Kdysi se jí říkalo Masarykův dům. Honosnou vilu navštěvovali Češi, kterým také do 2. světové války patřila. Teď chátrá. Ať už na jeden z nejvzdálenějších chorvatských ostrovů ze Splitu přijíždíte rychlým katamaranem, obřím trajektem Petar Hektorovič nebo na vlastní jachtě, těsně po vplutí do zátoky městečka Vis si po levé straně nemůžete nevšimnout honosné žluté stavby ukryté mezi palmami. Té stavbě ležící na výběžku svatého Juraje se říká "Češka vila" - tedy Česká vila.

Když však z přístavu vyrazíte podel pobřeží klikatými uličkami starého města viského a dorazíte až k vile, budete zřejmě, stejně jako většina turistů, kteří sem míří, velmi překvapeni. Ovšem nemile. Vilu nikdo neobývá, chátrá, okolní zahrada se mění v neprostupnou džungli. Okna jsou vybitá, zábradlí rezavé a omítka omšelá.

Místo s nejkrásnějším výhledem na město Vis a jeho zátoku bylo vydáno napospas času, devastující mládeži i bezdomovcům. Ostrov Vis leží ve střední Dalmácii a nejjednodušší a nejlevnější cesta na něj vede ze Splitu. Turisté sem však začali jezdit teprve nedávno. Do začátku 90. let byl totiž přísně střeženou vojenskou základnou. A tak kromě památek starověkého Říma tady bylo jugoslávské námořnictvo, dělostřelectvo i pěchota.

O vilu svádí Česká republika doslova boj. Za první republiky se jí říkalo Masarykův dům, a sloužila jako hotel pro mnoho českých turistů. Vilu totiž koupili Češi a přestavěli ji na hotel. "Na vilu byl z české strany podán restituční nárok. Ten řeší dohoda z roku 1956 a poté z roku 1996," říká deníku Aktuálně.cz konzulka ve Splitu Veronika Honcová. "Aby mohla být vrácena, je nutno s Chorvaty podepsat bilaterální dohodu. Politická vůle na chorvatské straně však chybí," dodává konzulka.

To je samozřejmé. Chorvati se neradi vzdávají tak lukrativního, perfektně situovaného majetku v době, kdy turistika na ostrově vzkvétá. Například v srpnu ve Visu sehnat cenově přijatelné ubytování je takřka nemožné.

"To, že se vila jmenuje Česká, může evokovat pocit, že patřila Čechům, ale to není pravda," reaguje na mou otázku viský starosta Ante Acalinovič. "Syndikát českých železničářů ji měl od chorvatského podnikatele Kovačeviče pouze pronajatou. V roce 1947 přešla pod armádu a teď je ve vlastnictví chorvatského státu."

Proč tedy vila od roku 1992, kdy odešla armáda, chátrá? "Chorvatská vláda má v současné době na starosti mnohem důležitější věci než se starat o nějakou vilu," odpovídá suše Ante Acalinovič na mou otázku, proč ji stát ještě nepřevedl na město, které by se o ni mohlo postarat.

Třípatrový dům s téměř dvěma desítkami pokojů, obrovskou halou a několika balkóny s výhledem na moře je skutečně téměř druhým majákem malebné zátoky. Ovšem pouze ve dne. Téměř z každého místa ve městě ji lze spatřit a je na dalmáckém pobřeží spíše raritou, aby takto luxusní stavba nebyla využívána, ba co více, že by chátrala. "Zájemců na koupi vily je spousta," říká Ante Acalinovič. "Nejen Chorvati o ni mají zájem, ale i Italové, Francouzi nebo Angličané. Byli tady i dva zájemci z Čech, ale ty zaujalo spíše to, že se vila jmenuje Česká."

Marně v okolí hledám skryté znaky české přítomnosti. Okna jsou rozbitá, typické místní zelené okenice jsou však téměř neporušené. Vila měla i svůj vlastní přístav, u něj teď kotví obří člun rybchtivého Němce.

Na stožáru před vchodem možná 28. října 1918 poprvé zavlála česká vlajka. Stejně tak však stožár mohli vybudovat až jugoslávští vojáci. Staré fotografie vily totiž téměř neexistují. Tedy, pár jich na ostrově je. Vlastní je svérázný Nikola Radžičič zvaný Nico - majitel místní pizzerie. Ani po dvoudenním přesvědčování se mi však nepovedlo jej přemluvit, aby mi je ukázal. "Kdybych ti je ukázal, ztratily by svoji unikátní hodnotu," reagoval na mé naléhání vášnivý sběratel.

Procházející turisté nahlížejí skrze okenice, někteří odvážnější vcházejí i dovnitř a kochají se pohledem z předního balkónu. Vidí moře, maják, město i hory. Česká vila je vyznačena v každé podrobnější chorvatské mapě. Je připomínkou prvorepublikové slávy, ale také pomníkem restitučních snah českých občanů v Chorvatsku.

24. srpna 2006, ostrov Vis, Chorvatsko

• foto1: graffiti uvnitř České vily - by rst
• foto2: pohled na zátoku s vilou - by rst
• foto3: taneční salónek - by rst
• foto4: německý člun kotvící u vily - by rst