Reportáž z ostrůvku Van v Kurdistánu

Tuhle reportáž do Aktuálně.cz jsem napsal v květnu 2007, kdy jsem ptoval Arménií a Tureckem. Je o takovém milém kostelíku:

Van - Starou zrezavělou kocábkou se spolu s dalšími dvaceti lidmi na odkryté palubě šineme po hladině neklidného jezera Van na jihovýchodě Turecka. Ač je slunečný den, celí promočení za půl hodiny dorážíme k našemu cíli - ostrovu Akdamar. Malý ostrůvek byl kdysi dočasným sídlem krále a později centrem křesťanské Arménie, teď však patří - spolu s celou bývalou Západní Arménií Turecku. Na ostrově stojí 1100 let starý kostel sv. Kříže, na jehož opravu Turecko věnovalo více než 1,5 milionu dolarů. Slavnostně otevřen byl za účasti zástupců obou stran toto jaro, po 18 měsících oprav.
Podle Turecka jde o gesto usmíření mezi oběma zeměmi, jejichž vztahy vážně narušily události z roku 1915, kdy Osmanská říše nechala zabít nejméně jeden milion Arménů. Akt, který jako genocidu uznalo mnoho západních zemí, však Turecko popírá a tvrdí, že během let 1915-1923 zemřelo pouze několik desítek tisíc lidí. Nepřiznaná genocida je také jedním z problémů Turecka při jeho snaze vstoupit do Evropské unie. Ostrov leží asi 18 kilometrů od pevniny a jeho součástí jsou také ruiny staré pevnosti, ve které sídlil král. Při procházce ostrovem můžete na zemi nalézt obrovské, do kamene vytesané kříže (chačkchary), ale také tabulky napsané unikátním arménským písmem.
Jezero Van leží v nadmořské výšce 1719 m.n.m. Jeho rozloha je 3,755 km² a na nejhlubším místě dosahuje až 451 metrů. Vzniklo díky vulkánu Nemrut, který zahradil údolí. Voda v něm je silně alkalická a obsahuje spousty minerálů. Podobně jako ve skotském jezeře Loch Ness zde prý svědkové spatřili příšeru.
Hned u přístavu, vedle bufetu s čajem a automatu na Coca-Colu, stojí výběrčí vstupného do tohoto "muzea". Turecko totiž odmítlo žádost arménských představených, aby byl tento největší svatostánek Arménů v Turecku vysvěcen. Surp Kchač, jak zní arménský název kostela, tak bude sloužit pouze jako muzeum. Turci zvažují, zda umožní Arménům alespoň jednou ročně v něm konat mše, ale Arméni jsou skeptičtí.
Ostrov je pro Armény významný tím, že na něm od roku 1116 do roku 1895 sídlil Katolikos neboli nejvyšší arménský duchovní. Arménie byla ze všech dodnes existujících zemí první, která přijala křesťanství jako státní náboženství. Nejvýznamnější představitelé arménské církve, jako jsou Aram I. nebo Karekin II., upozorňují, že oprava kostela nebude dokončena do té doby, dokud na špici vysoké kopule nebude vrácen kříž, který byl odstraněn na začátku genocidy v roce 1915.
Na opravě kostela spolupracovali také arménští archeologové, architekti a historici. Podle turecké agentury Anatolia vědci z obou zemí našli společnou řeč i ohledně rekonstrukce dalších památek. I přes existující shodu architektů, vědců, obchodníků nebo třeba sportovců zůstává společná hranice obou zemí neprodyšně uzavřena. Hlídají ji po zuby ozbrojení vojáci, a tak nejrychlejší způsob, jak se z Arménie k jezeru Van dostat, je letecky přes tisíce kilometrů vzdálený Istanbul.
2. června 2007, Van, Turecko

• foto1: kostel sv. Kříže - by rst
• foto2: staroarménská pamětní deska - by rst
• foto3: turecký "památník" genocidy spáchané Armény - by rst

Reportáž z místa, které už brzy zmizí

Na východě Turecka v severním Kurdistánu se nachází starobylé městečko Hassankyef. Chtěl jsem se na vlastní oči přesvědčit, jestli je volání archeologů z celého světa, kteří vybízejí k urychlené záchraně města oprávněné. Reportáž vyšla v Aktuálně.cz a v časopise Svět

Hassankeyf - Tisíce let staré jeskynní městečko Hassankeyf na východě Turecka je historickým skvostem. V dobách dávné Mezopotámie bylo významným obchodním centrem, ubránilo se byzantské, muslimské a dlouhou dobu také osmanské invazi. Jenže teď díky megalomanskému projektu přehradního systému do pěti let skončí utopeno ve vodách řeky Tigris. Skončí tedy svou existenci ve vodách, které pro něj po staletí znamenaly zdroj života.

Už 50 let existuje plán stavby 22 obrovských přehrad a vodních elektráren na Eufratu a Tigridu. Nádrž Ilisu, která by z nich měla být největší co do objemu vody, je ta, jež pohřbí také Hassankeyf. Vláda argumentuje, že přehrada zlepší život obyvatel chudého kurdského regionu, protože přinese nová pracovní místa a zajistí všem obyvatelům vodu a elektrickou energii. Jenže odpůrci tvrdí, že vodní dílo zničí bohaté přírodní a kulturní dědictví a zasáhne do života 50 000 obyvatel, kteří se budou muset přestěhovat.

Už před 35 lety byli lidé vyzváni, aby opustili svá obydlí v jeskyních. Ta vybudovali jejich dávní předci před více než 9000 lety. Přestěhovali se do nového města, které leží nedaleko odsud.

Zatímco ve městě žije přes 3 000 obyvatel, v jeskyni teď, v roce 2007, žijí už pouze dvě rodiny. Do svého domu ve skále se musí dostávat po schodech vytesaných v kameni. Ze zápraží je nádherný výhled na město s obrovským minaretem i na majestátnou řeku. Příbytek má zavedenou elektřinu, ale není tu kanalizace ani vodovod. Vodu lidé dováží na oslu nebo nosí ručně. Nedaleko na skalním výběžku se tyčí pevnost z 13. století, o kousek dál jsou zbytky ještě staršího bazaru a také mešity.

Hassankeyf není první, pod vodou už skončilo jiné město, ojedinělý komplex antických památek Zeugma-Belkis. Voda například zatopila vilu pocházející z dob kolem počátku našeho letopočtu. Historikové před zatopením zachránili mnoho fresek, mozaik, sloupů a dalších pokladů. Mnoho dosud stále neobjevených památek však bylo ztraceno pod vodní hladinou. Podobný osud může postihnout také Hassankeyf. Zatímco fresky lze přemístit, více než 6000 jeskynních komor vytesaných ve skále přesunout nelze. Podle aktivistů za záchranu Hassankeyfu bude také zatopeno 300 archeologických nalezišť.

Někteří vědci, jako britská archeoložka Maggie Ronaynová, přehrady označují jako "zbraně hromadného kulturního ničení" a upozorňují, že pouze 20 procent oblasti bylo prozkoumáno. Podobný osud jako Hassankeyf čeká také kurdskou vesnici Kateppe. V ní byly nalezeny pozůstatky pevnosti z římského období, křesťanský kostel a také důkazy prehistorického osídlení.

Vláda plánuje postavit zcela nové město, do kterého přestěhuje obyvatele Hassankeyfu a mnoho památek, které budou ze zátopové oblasti převezeny, vystaví v novém muzeu. Jenže o realizaci tohoto projektu pochybuje mnoho neziskových organizací a dokonce i samotní zahraniční investoři. Projekt má totiž finanční problémy.

Na stavbě by měly spolupracovat společnosti z Velké Británie, Rakouska, Švýcarska a Německa. Některé z nich však právě kvůli kulturnímu a ekologickému dopadu stavby možná ve spolupráci nebudou pokračovat. Slavnostního zahájení stavby se loni v srpnu zúčastnil také premiér Recep Tayyip Erdogan.

Pokud vše půjde podle plánu ministerstva energetiky, stavba by měla být dokončena nejpozději v roce 2013. Zatímco Turecko se za pět let začne radovat, že zajistilo svým obyvatelům více elektrické energie, svět přijde o významné kulturní dědictví, o další článek řetězu vývoje lidského rodu, aniž by byl pořádně prozkoumán a zdokumentován.

28. května 2007, Hassankeyf, Turecko¨

• foto1: město, které už brzy nebude - by rst
• foto2: skalní domky v Hassankeyfu - by rst
• foto3: Zejnal Bej hrobka z 15. století - by rst
• foto4: mešita Ulu a lidé protestující proti zatopení města - by rst

Reportáž z Karabachu, kde turistů je trochu

V rámci své jarní cesty po Kavkaze jsem navštívil také Náhorní Karabach, abych zjistil, jak se této horské enklávě daří. Cesta to byla poučná a snad i reportáž publikovaná na Aktuálně.cz nese nějakou informaci:

Stěpanakert - Vojenská přehlídka ve Stěpanakertu, hlavním městě republiky Náhorní Karabach, zahájila oslavy 15. výročí vítězství v bitvě o město Šuša. Armény obydlený Karabach sice vyhlásil nezávislost, jenže žádný stát ji neuznal. Ovšem patnáct let po konci krvavé války, ve které zahynulo 35 000 lidí a další statisíce byly vysídleny, se alespoň vracejí turisté.

Jen v loňském roce si o vízum, které se obvykle dává na 5 dní a stojí zhruba 22 eur zažádalo přes 5000 turistů. V Karabachu je opravdu co vidět - famózní arménské kláštery z nichž nejstarší byl postaven už v 5. století, jeskyně s 12 000 let starými malbami nebo nádhernou horskou scenérii.

Budoucnost Karabachu je však stále nejasná. Za několik dní se mají prezidenti znesvářené Arménie a Ázerbájdžánu v Petrohradu sejít, aby si vyjasnili, jak že to s touto hornatou zemičkou vlastně bude dále. "Poražený" ázerbajdžánský prezident Ilham Alijev oznámil, že se dohodl s Armény na stažení vojsk ze všech sedmi oblastí, které obklopují Karabach a které jsou momentálně v držení Arménie. Obě země podle Alijeva souhlasily s dočasným rozmístěním mezinárodních mírových jednotek v oblasti a také s návratem ázerbajdžánských uprchlíků do vysídlených oblastí. Také zástupce Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Matthew Bryza v rozhovoru pro server Hlas Ameriky uvedl, že obě strany dospěly k zásadní dohodě v několika oblastech.

Arménská strana se však k této věci nevyjadřuje, arménský prezident Robert Kočarjan moc optimistický není. "Až po rozhovorech bude jasno, v jakém stádiu vyjednávání se nacházíme," uvedl Kočarjan podle serveru Transition online. Nezávislí pozorovatelé jsou skeptičtí a tvrdí, že takováto optimistická prohlášení už od politiků slyšeli mnohokrát, nikdy se však nic z toho o čem mluvili, nestalo. Analytici své pesimistické předpovědi o rychlém řešení konfliktu staví hlavně na napjaté situaci v pohraničním pásmu, kde stále dochází k občasným přestřelkám mezi vojáky obou táborů.

V Karabachu lze - kromě turisticky atraktivních oblastí, stále spatřit stopy téměř 15 let staré válečné vřavy. Opuštěné domy, zničené mešity a rozstřílené tanky straší návštěvníky podél cest. I ty však pomalu mizí, jak arménská menšina v zahraničí investuje do opravy karabašských silnic. Bohatí Arméni z USA nebo Ruska stavějí školy, investují do rozvoje cestovního ruchu, otevírají zde nové hotely i závody. Například společnost Base Metals, která se zabývá zpracováním zeminy, která obsahuje zlato, stříbro a další vzácné kovy zaměstnává v obci Drmbon 1123 lidí. Je tak největším podnikem v Karabachu.

Zatímco viditelné stopy války mizí, lidé mají stále dobu, kdy se skrývali ve sklepích nebo s ručně vyrobenými zbraněmi bojovali v karabašských kopcích v živé paměti. "Pět let jsem se schovávala ve sklepě. Měli jsme jen chleba a vodu. Náš dům zasáhli dvakrát raketou," říká čtyřiaosmdesátiletá vdova Zella Grigorianová ze Stěpanakertu. Hlavní město bylo Ázerbájdžánci intenzivně bombardováno právě ze sousední Šuše. Patnácté výročí vítězné bitvy si připoměli v Karabachu právě minulý týden. Ázerbajdžánci neměli k této zemi vztah, proto nás nikdy nemohli porazit," říká bývalý bojovník, toho času majitel taxislužby v Stěpanakertu David, který si nepřál zveřejnit své druhé jméno. "Bojovali za ně dokonce mudžahedíni, ale nebylo jim to nic platné," dodává při cestě krajinou ve své bílé Volze.

I patnáct let po této bitvě však kvůli válce umírají lidé. Přestřelky mezi vojáky na frontové linii si vyžádají ročně několik mrtvých. Hlavním nepřítelem civilistů jsou však miny a nevybuchlá munice. Při rozšiřování polí zahynou každoročně desítky zemědělců. Vážným problémem je také nevybuchlá munice. Tříštivé bomby totiž vypadají jako hračky a jsou velmi atraktivní pro děti, které se s nimi mohou dostat do styku. Jediná mezinárodní nezisková organizace působící v Karabachu je britský Halo Trust. Odminovávají pole, zneškodňují nevybuchlou munici a učí místní děti, že to co najdou v trávě nemusí být vždy míček.

Rozvoj turistiky je poznamenán neřízenou snahou turisty zaujmout. Uprostřed hor proto vznikl hotel ve tvaru lodě pod jehož okny lze spatřit potok a vodní kaskády obklopené úděsně vypadajícím hledištěm se zelenými a žlutými plastovými židličkami pro stovky lidí. Za hotelem stojí něco jako zoopark. V klecích jsou zde zavřená zvířata jako rys, medvěd, divoká kočka nebo draví ptáci jako orel. Vše vypadá pro oko našince dost tragicky, ale provozovatele jsou na své dílo velmi hrdí. A tak je to vlastně s celým Karabachem. Lidé jsou na to, že zde žijí nesmírně hrdí. Žijí prostý život, který se jim sice pomalu, ale přece jen zlepšuje a i když na ulici často potkáte vojáky v uniformách, téměř všichni zde vám potvrdí, že v Karabachu je bezpečno. Alespoň prozatím.

20. května 2007, Stěpanakert, Náhorní Karabach

• foto1: vybombardovaný dům v Šuše - by rst
• foto2: ázerbajdžánské "dobyté" espézetky ve Vanku - by rst
• foto3: karabašské chačkary - by rst

Reportáž z arménského dne genocidy

Každý rok 24. dubna se v Jerevanu koná "piétní akt" jako připomínka Arménské genocidy, která za sebou zanechala přes milion mrtvých Arménů. V roce 2007 se mi povedlo v tuto dobu Jerevan navštívit. Tohle je reportáž z onoho dne:

Jerevan - Jedenadvacetiletý Armén Artyom Harotenian zapálil svíčku a spolu s dalšími dvaceti tisíci (převážně mladými) lidmi se za zpěvu národních písní vydal na pochod. Vyšli vzdát čest svým předkům, kteří zahynuli během první genocidy nového věku. Nechtějí zapomenout na událost starou 92 let, která dodnes jitří vášně nejen mezi Arménií a Tureckem, ale hlavně mezi Tureckem a Západem.

Cílem jejich pochodu je vrcholek nad Jerevanem. Tady sídlí památník genocidy. Tady hoří věčný oheň. A odtud také mají poutníci výhled na Ararat: posvátnou horu Arménů, která však leží za momentálně neprostupnými hranicemi Turecka. Každý rok je to podobné: desítky tisíc lidí - v úhrnu až milion - přichází na toto místo položit květinu.

"Proč jsem dnes tady? Jsem Armén, tak proto. Je to má povinnost, připomenout si tuto tragickou událost. Genocida je v naších myslích i srdcích. Neměli bychom jí však žít," říká letos Artyom. Jeho i další poutníky bičuje ledové povětří. Hustě sněží a dav jen pomalu postupuje k pietnímu místu. V prochladlých prstech třímají květy a ty pak příkládají do ohně, který symbolizuje věčnou vzpomínku na statisíce, které nepřežily vyvražďování Arménů Turky a Kurdy za 1.světové války.

Prostorou se ozývají smutné popěvky. Scénu rámují drastické fotografie: Tato zachycuje skupinu vyhladovělých Arménů, tamta hlavy nabodané na kůly, ta o kus dál zmrzačené děti. Během odsunu Arménů do nehostinných oblastí Sýrie je nasnímal - jako jeden z mála svědků události - rakouský Žid Armin Teofil Wagner. V Arménech je vzpomínka na tyto nešťastné roky stále živá. Každý má ve své rodině někoho, kdo musel před Turky uprchnout. Nebo kdo přežil či zahynul v dlouhých pochodech smrti do syrské pouště.

Turecko tyto důkazy nechce vidět. A jako nástupce Osmanské říše výraz genocida kategoricky odmítá. Co víc: Možný budoucí člen Evropské unie a významný spojenec Izraele a USA varuje, že pokud se bude neustále otevírat téměř sto let staré téma genocidy Arménů, jeho spojenectví se Západem získá vážné trhliny. Přesto sílí - s blížícím se stým výročím této události - tlak na vlády světa, aby tento akt Turků jako genocidu uznaly.

Uznání genocidy, při které zahynulo podle růzých údajů 800 tisíc až půl druhého milionu Arménů a která započala 24.dubna 1915 vyvražděním arménské elity Turky, se - díky silné komunitě Arménů žijící v zahraničí - dostává na pořad jednání většiny parlamentů světa. "Chtějí, aby se připomínala pouze ta jejich tragédie. Chtějí, aby se jenom o nich hovořilo jako o těch, kteří minulé století trpěli," tvrdí historik Sergej Harjapetjan.

Turecko, které má druhou nejsilnější armádu v NATO a je významným spojencem USA, dalo Američanům jasně najevo, že pokud oficiálně uznají genocidu, země přestane pomáhat USA v Iráku. I přesto, že tlak arménské diaspory je v USA silný, pokud by to mělo znamenat oslabení pozic v Iráku, vláda George Bushe neustoupí, shodují se odborníci. Americkým Arménům se však povedl už jeden významný krok, kdy stát Kalifornie, kde je jejich zastoupení nejpočetnější, v čele s guvernérem Arnoldem Schwarzeneggerem genocidu uznal. Jako reakci pak turecká televize odvysílala záběry, na kterých Turci v ulicích pálí knihy a plakáty rakouského svalovce.

Osmanská říše v roce 1915 rozhodla o přesídlení Arménů do syrské pouště. V průběhu deportací zemřely brutálním způsobem až 2 miliony lidí, tvrdí Arméni. Podle Turků to bylo desetkrát méně. Podle turkologa Gabriela Pirického zahynulo asi 800 tisíc lidí. Kromě Turecka dávají historikové za vinu vraždění Kurdům - a také Německu, které tehdy bylo spojencem Turků a genocidě se nesnažilo zabránit, i když o ní vědělo.

I přes některé pokusy o sblížení jsou vztahy Arménie a Turecka stále na bodu mrazu. Arménský prezident Robert Kočarjan sice v únoru nabídl Turecku navázání oficiálních diplomatických vztahů, odpovědi se ale nedočkal. Turecko zase investovalo miliony dolarů na rekonstrukci arménského kostela na jezeře Van ve východním Turecku. Vytvořilo z něj však muzeum a neumožnilo v něm Arménům modlit se. Před nedávnem se také konala konference tureckých a arménských podnikatelů na které vyzvali k otevření hranic. To by podle nich výrazně usnadnilo pohyb zboží a posílilo turistický ruch v oblasti. "Arménská genocida národ spojuje. Silná, demokratická a prosperující Arménie bude odpovědí těm, kteří popírají genocidu Arménům," vzkázal dnes prezident Kočarjan.

24. dubna 2007 Jerevan, Arménie

• foto1: věčný oheň zasypaný čerstvými květy - by rst
• foto2: konec dubna a sníh v Jerevanu - by rst
• foto3: průvod na výročí genocidy - by rst
• foto4: mladá demonstrantka - by rst

V Karabachu na miny

Na Armenii jsou dobré tři věci. Výborné sladké dobroty, levný internet všude a krásné hory. Možná i něco dalšího ale už toho moc nevím. Zdravím vás ze Stěpanakertu, hlavniho města nezávislé republiky Náhorní Karabach. Tu neuznala ani Arménie ani Ázerbájdžán samozřejmě, ale uznalo ji třeba Moldavsko nebo myslím ještě Šalamounovy ostrovy či tak něco.

Karabach je nádherný. Jsou tu vysoké nepřístupné hory, zbořené města a docela příjemnější lidi než v Jerevanu, ale to se mi možná jenom zda. Do hor ovšem nesmíte, jsou tady miny, které odstraňuje organizace Halo Trust. Je to NGO z Anglie a pracuje v ni 207 Arménů a vede to všechno 1 kosovský Albánec (zřejmě má čerstvě zkušenosti s minami) Pokud se vše podaří, zítra mne vezmou do jedné vesnice, kde odminovávají jednomu zemědělci pole, aby mohl zasadit brambory. Jsou moc milí a hodně pomáhají, i přesto každoročně přijde o nohu pár desítek lidi.

Jinak bydlím u bábušky, která strávila za války tak 5 let ve sklepě, mám svou komnatu a babča mi vaří snídaně. Dnes jsem si poručil vaječinu. Holky se na mne tady vice směji, když pominu ten fakt, ze se oblikaji jak prostitutky a líčí jak marfuše, tak mají dobré postavy. Ale nic s nima nesmíte před svatbou, jinak vás jejich otec normálně podřeže.

Dnes jsem si byl na ministerstvu obrany pro povolení jet do Agdamu, takového vybydleného stotisícového města u hranic s Ázerbajdžánem. Kromě toho, že jsem čekal čtyři hodiny tak jsem ho nedostal, ale prý mi přidělí auto a osobního vojáka a můžu vyrazit oficiálně. Plukovník Zangarian mi povídá: Podívej, tam jet nemůžeš, ale my tady máme takové odděleni Propagandy... ehm...tedy odděleni Informaci, a oni ti to ukážou. Ale nesmíš fotografirerovat. Ještě mi tajně naznačil, že bych tam mohl jet klidně sám, ale možná jen tak mrkal, protože měl tik. Tak uvidíme, ještě nemám program hotov.

Zatím co sem čekal, seznámil jsem se s 30 vojáky, kteří jsou tady dva roky na službě. Chudáci, no ale aspoň že není válka. Povídali jsme si a já jsem udělal pár (asi 50 fotek) vzali mne k nim do kasáren, mohl jsem fotit všechno, kromě nástěnky hrdinů z Karabašské války. Byl jsem taky v muzeu, kde mi a ještě jednomu kolegovi z Minnesoty milá průvodkyně "nezaujatě" povídala o barbarských ázerbajdžáncích a hrdinných bojovnících, kteří si dělali vlastní zbraně (opravdu zajímavé kousky)

20.dubna 2007, Stěpanakert, Náhorní Karabach

• foto1: klášter Dadivank v Karabachu - by rst
• foto2: kostel ve městě Šuša - by rst
• foto3: zničený ázerbajdžánský tank na severozápadě Karabachu - by rst

Jeden prachobyčejný den v Jerevanu

Ararat jde vidět podle Arménů každý den, ale já ho ještě neviděl. Dnes jsem si byl na letiště pro batoh a trhl jsem rekord! Teda, nebyl jsem v tom sám....v jedné maršrutce pro 11 lidi nás bylo 25!!!!! Zážitek jak cip... no ale doma už to tak veselé nebylo, začal jsem vybalovat a ha, Arméni mi stačili vybrat batoh...škoda asi za 2000...vzali hlavně kabely, nabíječky, čtečky, sluneční brýle, atd... ještě že jsem tam neměl prachy, které jsem si tam plánoval dát...Nakonec jsem všechno potřebné sehnal.

Dnes byl opět velmi zajímavý den. Byli jsme s Artyomem na evropskou premiéru (nezapomeňte ze Arménie leží v Evropě, jak mne ujišťuji místní Arméni, tedy Peršané) dokumentu Screamers a setkal jsem se tam s Karlou Garapedianovou, dlouholetou novinářkou z BBC a režisérkou onoho filmu o genocidě, ve kterém hlavni roli hraje kapela System Of A Down. Udělal jsem exkluzivní interview pro Aktuálně, ale nemám čas ho přepisovat, protože jedu do Karabachu, takže asi nebudeme první v Evropě...hehe.

Dnes jsem byl táké na mítinku komunistické strany, která láká voliče tím, že chce spojit zpět Sovětsky svaz. Bohužel, moc lidi tady na to, na rozdíl od Kyrgyzstánu či jiných míst neslyší, a tak alespoň pozvali jednu super kapelu, která hraje arménsky folk a byli docela dobří. Artyom celou dobu řešil, že to jsou jeho kámoši, a ze nechápe proč se zaprodali komunistům.

Dnes mne málem přejelo auto, Artyom mne naštěstí odtáhl, nějak jsem uprostřed přecházení dálnice ztratil na chvíli pozornost, no jo, jsem holt nováček...ale asi by mne jenom požduchalo, nejelo moc rychle. Artyom byl dnes moc šťastny, protože mu bratr na letišti koupil Lucky Strike a to je totiž nejlepší značka, která se tady neprodává,...samou radosti vždy když potkal nějakého známého, tak mu jednu nabídl, a ten ji ještě s vetší radosti přijal. A protože má Artyom spoustu známých, vice než půl krabky rozdal. Ale to je dobře, včera jsme totiž seděli na jedné schůzce a on se tam málem zadávil. Měl by přestat.

Artyom je vůbec kavalír. Říkal jsem, že zajdeme na pizzu, tak jsme vybrali pizzerii a on najednou, tam nejdeme, tam nejdeme. Ptám se proč. No tu restauraci vlastní můj spolužák. A já říkám no a co? A on, to bychom museli jíst zadarmo. A já říkám - no a? A on, nebyli jsme pozváni, musíme jít jinam. No takže místo oběda zadarmo jsme šli do jiné, kde jsem to pěkně zacvakal samozřejmě já. Ach ta kavkazská hrdost z nich číší v každém momente.


Včera jsme pokecali s jedinými dvěma známýma Arménama, co umí český v Jerevanu. Panem Badajanem a panem Babajanem. Pan Badajan je bývalý ministr čehosi, myslím že průmyslu či čeho a pan Babajan je zase šéf místního kanclu ČSA. Kecali jsme asi 4 hodiny, a kromě toho, že jsem se dozvěděl, že Arméni jsou nejúžasnější národ na světě, tak že například díky nim k nám přišel Cyril a Metoděj a vlastně že díky nim umíme číst a psát...někdy to prostě už přehánějí, jsou zakomplexovaní, že jejich diaspora jsou milionáři, on tady žijou v té špíně, ale vzpomínají na časy, kdy byli nejlepší na světě. Artyom to shrnul něco jako, byli jsme nejlepší a teď o tom budem znova tisíc let snít.

18.duben 2007, Jerevan, Arménie

• foto1: Ararat a Chor Virap -by rst
• foto2: Muzicírování u jezera Sevan - by rst
• foto3: Mladí umělci v jerevanské galerii - by rst

Nejezděte v pátek třináctého do Arménie

Když jsem komusi říkal, že odlétám pátek 13. do Arménie, než se zeptal, kamže to vlastně letím, podivil se, proč letím v tak smolný den. Odbyl jsem ho tím, že na báchorky a pověry nevěřím a začal vysvětlovat plán cesty. Jenže něco na tom pátku asi bude. Když jsem já a deset Arménů v obřím supernovém Airbusu A-320 od ČSA dorazili na deštěm bičované jerevanské letiště Zvarnots a před letadlem čekalo deset oficírů v obrovských sovětských čepicích, aby vzápětí prohledali celé letadlo, řekl jsem si, ach, konečně opět v Sovětském svazu.

Vyřízení víza za 30 dolarů trvalo jen chvíli, ale pak to začalo. Za pásem na kterém přijíždějí batohy, byl obří nápis Vítejte v Arménii s nezbytným Araratem v pozadí (pro neznalé Ararat je hora, symbol Arménie, která ovšem leží v Turecku) ovšem na pásu jaksi chyběl můj batoh. Blížím se k smutně se tvářicí ženě s visačkou a ona už se mne sama zeptá, are you mr. rst? Promiňte, ale váš batoh zůstal v Praze, ale nezoufejte přiletí dalším letadlem v útery. Tady máte balíček první pomoci. Usmála se a odešla. No nic, trenky a ponožky mám na sobě, ty do úterka musí vydržet no a zbytek musím postrádat, peněz mám zatím dost. Ještě mne zaujala jedna pasáž v letence, kde se praví, že za zpoždění zavazadla je kompenzace až 1000 euro, tak uvidíme, jak to dopadne.

Taxikář, který mne odchytil říká, že se jmenuje Garik, vede mne ke sve superotřískané Ladě a vyrážíme do centra. Sotva se rozjedem, Garik vysvětluje, jak má těžký život, jak je tady drahý benzín, a že jak teď letiště koupili Argentinci, tak musí platit za parkoviště, a že mi sice řikal 10 dolarů, ale v autě jedu sám, ale to je pro 4 lidi, takže musím vlastně zaplatit dolarů 40. No tak to jsem rezolutně vyloučil, a tak, že jsem brat a jeho kamarád, že mi to dá jako za třicet. No nic, ja myslim že tuhle storku znáte všichni, dal jsem mu 20 za cestu, ktera stoji normálně 10, ale bylo 5 ráno a neměl jsem batoh, chtel jsem jít spát a nic neřešit. Ubytoval jsem se v hostelu Envoy, dostal jsem pokoj za 7000 dramů (tedy 14 euro) a trochu se prospal. Druhý den jsem našel bydleni v samém centru města u jedné bábušky, pokoj s mnoha obrazy, přes den teče i teplá voda, dělá mi snídaně a za všechno chce 5000 dramu (10 euro) což taky není ideální, ale už mne nebaví nic hledat.

Nejvíce mne na tomto hnusném městě fascinuje schopnost Arménů přecházet osmiproudové dálnice na červenou. Je na to asi systém. Pohybujete se vždy v určitém intervalu o jeden pruh dále a čekáte, až se mezi davem aut vytvoří alespoň 20 metrová díra, v ten moment vyběhnete a posunete se o pruh dál. Máte-li zeleneho panáčka, neznamená to, že můžete silnici přejít, ten vám pouze umožní snadněji se dostat do poloviny dálnice, pak už musíte opět přejít na osvědčený způsob. Musím říct, že tak divoké přecházení jsem nezažil v žádném bývalém sovětskem městě, kde jsem byl.

Jinak co je Jerevan. Je tady pokus o vytvoření jakéhosi bussiness centra, ale moc se nedaří, zmiňovaná ulice zeje prázdnotou, luxusní butiky taky. Občas narazíte i na prázdné výlohy. Ještě to tu nemám dost projité, ale je to taková ta pravá ruská velkoměstská divočina už na první pohled.

Mám průvodce. Artyom je můj průvodce. Je rád, protože jej uvolnili ze školy, aby mne mohl provázet po krásach země a muzejích genocidy. Tady se učí i v sobotu. S Artyomem si docela rozumím. Kdysi s kamarady založil první arménskou doommetalovou kapelu, ale jak mi řekl, jednoho dne spálil všechny jejich cdčka a začali hrát něco jako Pink Floyd. Jeho nejoblíbenější kapelou je Doors. Říká, že kdo je rocker v Arménii, je považován za narkomana. Artyom proto nosí bundy Nike, které si kupuje v Německu nebo Rusku. Artyom hodně cestuje. Před pár lety býval tenisovou jedničkou v Arménii, pak se zranil, tak začal hrát hokej a basketbal, a to vždy v reprezentaci. Byl i na mistrovstvi světa v Litvě. Není celebritou, ale zná ho tu spoustu lidi, takže si furt s někým gratulujeme (místní styl pozdravu). Arméni vypadají všichni stejně, mají takové ty lakýrky černé, černé gatě, černou koženkovou bundu, černé vlasy, černé obočí a černé oči.

Zítra vyrážím do místního Vatikánu. Arménie je nejstarší existující země s křesťanstvím, takže o kostely se docela starají, ale aby to bylo objektivní, navštívil jsem i jedinou mešitu v zemi, modrou íránskou mešitu, a myslím, že rozhodně stojí za zmínku. Taky si jdu podat žádost o vízum do Náhorního Karabachu a vyrážím za dobrodružstvím.

Jinak sbírám různé informace, v pondělí se chci sejít s Štěpánem Badajanem, který vede nějaký česko/arménský kulturní spolek. Sice mluví plocho česky, ale snad se domluvíme. Nejvíc práce ale bude příští pondělí-úterý, kdy bude výročí arménské genocidy. Zaslechl jsem, že by možná mohli přijet uctít své předky také kluci ze System Of A Down, kteří jsou sice slavní, ale nikdo je tu moc neposlouchá, protože tady frčí ruský a arabský popík. Internet je tady otevřen nonstop, takže myslím, že se mi 24. dubna ráno podaří publikovat o genocidě článek...

16. duben 2007, Jerevan, Arménie

• foto1: chačkar na jezeře Sevan - by rst
• foto2: trh s dobrotami v Jerevanu - by rst
• foto3: night club Viagra v Jerevanu - by rst
• foto4: šiítská modrá mešita v Jerevanu - by rst