Není nad to v srpnu za polární kruh vyraziti

Původně jsem měl jet to léto do Chorvatska a Černé hory. Jenže nějak se na poslední chvíli změnily plány a tak jsem na vlastní pěst vyrazil za polární kruh, tisíc kilometrů od severního pólu na souostroví Špicberky. Přilétl jsem na nejsevernější komerční letiětě na světě, spal v nejsevernějším kempu na světě a viděl také nejsevernější sochu Lenina na světě :-)

Takhle to pod vámi vypadá, když se vylítává z letiště v severonorském Tromso a piloti to zamíří na sever, kde slunce nezapadá, a nebo nevychází - záleží jak tam kdo vyrazí. Když přiletíte na letiště v Longyearbyenu, můžete zažít trochu šok - nebo spíše vaše tělo. Přece jen, v Česku je nad 30, sluníčko paří, ale tady? Tak dva až čtyři stupně nad nulou, chladný vítr, déšť, mlha. Ještě že kemp je hned za letištěm. Když se ale vyčasí,hned je lépa a když jsem ráno vylézal ze stanu. No nádhera, není liž pravda. Kemp je velmi dobře vybaven, je zde vytápěná kuchyňka, kde jsem si vařil z dovezených zásob. Když zásoby došly, tak stačilo otevřít v kuchyni skříň,která byla plná různých dobrůtek, těstovin, polévek, omáček, které předemnou zanechali předchozí poutníci. Byla tam taky teplá sprcha, takže jsem chodil spát do zimy do stanu pěkně vymidlinkovaný.
Tohle je Janne Jutila - švédský rastafarian s finskými hokejovými kořeny, se kterým jsem se seznámil v letadle. Jednou nestihl letadlo z Londýna a tak mu společnost SAS nabídla náhradní letenku kamkoliv bude chtít. Když si ze seznamu míst, kam SAS letí vybíral cíl svého výletu, narazil na Longyearbyen - s údivem se podíval, kde že to ono město leží, no a bylo rozhodnuto. Tady jsme na výletě na místní vrchol Nordenskjeldfjeret (1050 m.n.m) - kde už byla pěkná kosa. Janne drží v rukou kulovnici, kterou musí mít všechny výpravy, které chtějí vyrazit za hranice města. Jen pro zajímavost - na kulovnici byl vyražen hákový kříž. Jak tedy asi byla stará?
I když půda není v toto letní roční období pokrytá sněhem, hned na druhé straně fjordu Adventdalen jsou nádherné ledovce, které sice díky globálnímu oteplování mizí, přesto jsou a ještě nějaký čas budou k vidění. Stojí to zato, jsou nádherné, všude kolem vaší lodi v moři plují kry, no radost pohledět. Na jedné z nich se dokonce "opaloval" jistý vyžraný tuleň. Jinak je však voda v zálivu klidná. Po velrybách, kterých tady bylo ještě v 16. století spousta se slehla zem jen pár desetiletí potom, co přijeli první velrybáři. K něm tady paradoxně nepanuje žádná zášť, je to zřejmě tím, že Norsko jako jedna z mála zemí porušuje moratorium na lov velryb.
Matka příroda si s absencí velryb poradila svérázným způsobem. Na místo kytovců-požíračů planktonu, nechala přemnožit místní ptáčky - alky, kteří se živí tím samým, ale člověk jejich maso moc nemá rád. Alk jsou tady něco přes dva miliony, a sídlí například na ptačích útesech v zátoce Adventdalen. (Pokračování příště...)

1.září 2006, Longyearbyen, Velký Špicberk, Norsko

Reportáž ze ztraceného města v Arktidě

Tuto reportáž pro Aktuálně.cz jsem napsal, během svého pobytu na Špicberkách v roce 2006, když jsem s několika dalšími lidmi navštívil ruskou hornickou osadu Barentsburg:

Barentsburg - Ruská hornická osada na arktickém souostroví Svalbard se potýká nejen s nedostatkem uhlí, ale i jídla. Barentsburg je posledním místem, kde ještě vládne Sovětský svaz.

Prší. Zápach spáleného uhlí se nese prázdnými ulicemi. Továrna, která zásobuje město elektřinou a teplem, jede naplno. Uhlí je dost, těží je 250 horníků z Ruska a Ukrajiny. Nápis na jedné z opuštěných budov, který je vidět už z moře, hlásá: "Vítejte v Barentsburgu" - nejsevernější ruské osadě na světě, jakoby zakonzervované ještě ve starých sovětských dobách.

Vystupuji z lodi na obrovské přístavní molo. Je prázdné, nekotví zde žádná loď. Jediným znakem života je tu vlající ruská zástava na staré přístavní budově. Nahoru do města vedou dlouhé schody, kolem nich jsou rozesety domy. Všechny mají zabedněné okenice, už léta zde nikdo nebyl. Na kopci nad městem od prosvítajícího slunce září bílý nápis "Světu mír". Uprostřed provizorního náměstí na město hrdě vzhlíží busta Vladimira Iljiče Lenina - nejseverněji postavená hlava vůdce říjnové revoluce na světě.

Jen kousek od něj je tabule cti. Na stojanu fotografie dvaceti nejlépe pracujících "úderníků" ve městě. Kolik pětiletek však tito mužové a ženy vládnou produktivitě zapomenutého města, neví zřejmě už nikdo. Horníci tady pracují šest hodin denně, pět dní v týdnu. Pilně, ale neefektivně. Tolik uhlí, kolik ze svého 800metrového dolu vytěží ve 250 lidech - tedy 120 000 tun ročně -, zvládne za stejnou dobu vytěžit zhruba deset jejich norských kolegů z nedaleké osady Longyearbyen. Mají lepší techniku, a také - norské uhlí je kvalitnější.

"V současné době produkují pouze uhlí, které spaluje jejich elektrárna. Žádné neprodávají ani neodvážejí," říká mi během cesty Dag Avango, jeden z vědců ze švédského Královského technologického institutu, který se těžbou uhlí na souostroví Svalbard zabývá.

Pracují tedy, aby zde v nehostinné arktické krajině vůbec mohli přežít. Ale co je sem na daleký sever vlastně přivádí? Říkají, že těžit uhlí tady je mnohem bezpečnější než se spouštět do 1300 metrů hlubokých dolů na Ukrajině. Sehnat práci v zemi zmítané politickou nestabilitou také není lehké.

Ve městě je všechno. Kromě již zmiňovaného přístavu, elektrárny a teplárny je zde také sportovní centrum s bazénem, fotbalovým či volejbalovým hřištěm, muzeum, knihovna a také prasečí chlévy. V Barentsburgu ještě donedávna neexistovaly peníze. Horníci měli vše zadarmo, výplatu za svůj dvouletý cyklus dostávali zpětně.

Za dob studené války byl Barentsburg výkladní skříní Sovětského svazu, mohl se sem totiž dostat kdokoliv ze Západu. V dobách největší slávy zde bydlelo více než 2000 lidí, jenže tyto zlaté časy se už nikdy nevrátí. Zatímco ještě minulou sezonu tu těžilo více než 500 horníků, teď jich je sotva 250. Jak to bude příští rok, se nikdo neodvažuje odhadnout. Peníze tady však jsou. Zavedli je sem turisté, kteří mohou bydlet v hotelu za v přepočtu zhruba 1700 korun na noc. V hotelovém baru si mohou koupit ruské pivo za 120 korun. Tyto ceny jsou samozřejmě vysoce nadsazené, žádný místní si tak drahé pivo nemůže nikdy dovolit.

Je zde škola. Minulý rok do ní chodilo 34 dětí, ale letos pouze čtyři ze sedmnácti, které v Barentsburgu momentálně jsou. Spolu s horníky a 50 ženami žijí tady na konci světa a těží něco, o co jejich mateřská země stejně nemá zájem. To, že o jejich uhlí není zájem, je však až tak netrápí. Je tady mnohem závažnější problém: nedostatek potravin.

"Máme tady 19 prasat, psa a spousty koček," říká mladý Ukrajinec Oleg. "Minulý rok jsme měli 18 krav a jednoho býka, ale ty bylo drahé živit. Museli jsme pro ně totiž dovážet trávu z pevniny, a to je velmi nákladné," říká manažer těžařské společnosti Arcticugol a nepřímo tak naznačuje problémy, které Barentsburg sužují.

13. září 2006, Barentsburg, Špicberky

• foto1: tepelná elektrárna - by rst
• foto2: pravoslavná kaple - by rst
• foto3: vladimír ilíč lenin - by rst
• foto4: tabule cti - by rst