Reportáž z bašty Nacistů i Sovětů

Při cestě severozápadním Polskem jsme narazili také na bývalý vojenský prostor Gross Born, který byl přísně utajovaným místem, kde sověti uchovávali jaderné zbraně. My jsme neváhali všechno jsme tam prošmejdili. Vznikla z toho následující reportáž:

Borne Sulinowo - Před dvaceti lety tohle město nebylo na žádné mapě. Teď sem jezdí nadšenci z celé Evropy odhalovat tajemství, které zde zanechaly postupně nacistická i sovětská armáda. Kilometry podzemních chodeb, Hitlerovy bunkry i úkryty ruských jaderných hlavic. Borne Sulinowo na severozápadě Polska má dobrodruhům i vojenským historikům co nabídnout. A nejen jim. Stále více Poláků se do pětitisícového městečka stěhuje za lepším životem.

Nově zrekonstruované obytné domy zde stojí přímo uprostřed lesa. Kousek od domů jsou jezera plná ryb s nádhernými písčitými plážemi. I do těch nejzapadlejších míst tady vedou široké asfaltové cesty, nechybí škola, hřiště či kulturní dům. Na první pohled ideální místo pro život, o kterém sní snad každý obyvatel průmyslové aglomerace. Jenže život v "lesním městě", kterému se říkalo Gross Born, má také svá negativa.

Šedesát let sem nesměla vstoupit noha obyčejného smrtelníka. Vše byl přísně hlídaný vojenský prostor. Nejprve jej ovládali nacisté, kteří zde mezi léty 1932-1939 vybudovali obří komplex podzemních bunkrů. Nedochovala se k nim však žádná dokumentace, a proto skupinky místních vojenských nadšenců-archeologů každým rokem odhalují nová místa, bunkry, chodby nebo tajemné podzemní místnosti.

Čas od času se v polských médiích objeví článek nějakého nadšence, který tvrdí, že odhalil nacistickou podzemní továrnu, nemocnici nebo dokonce železnici. Věrohodné důkazy však často chybí. Faktem ale je, že například při rekonstruování jedné z hospod v centru města bylo objeveno podzemní elektrické vedení, které při trochu bujné fantazie mohlo zapříčinit šíření historek o podzemním městě, ve kterém mohly žít tisíce lidí.

Bunkry byly tak důmyslně a precizně postaveny, že je všechny neodhalila ani další armáda, která se zde usídlila po 2.světové válce. Armáda, která tento dkonalý vojenský obranný val dobyla bez jediného výstřelu. Němci před ní ustoupili. Sověti, kteří do místních lesů rozmístili jaderné zbraně, se spíše než o zchátralé bunkry zajímali o výstavbu obřích sídlišť pro tisíce svých vojáků a jejich rodin přicházejících z celého Ruska i dalších svazových republik.

Celý vojenský prostor byl důsledně zaminován. Nacistický generál Erwin Rommel tady k dokonalosti piloval své elitní jednotky Afrika Korps. Před útokem na Polsko zde působil také tankový stratég generál Heinz Guderian. Léta vojenských cvičení zapříčinila, že ještě teď mohou zdejší obyvatelé při procházkách v lese snadno narazit na nevybuchlou munici. Bezprostřední okolí domů je sice vyčištěno, nikdo však neví, co se v prostoru větším než Praha může ještě nalézat.

Na hlavní ulici Nepodleglosti, která se za Němců jmenovala Adolf Hitler Strasse a za Sovětů Komienkova, po generálovi místní jednotky, stojí dvě děla mířící na protilehlý opravený pětipodlažní dům. V malém domku za nimi je místní nákupní středisko, které si z nostalgie uchovává název "Magazin Saša", v jednom z domů je kadeřník, v jiném videopůjčovna. Vše na první pohled vypadá větší a mohutnější než běžná polská města. Přesto opravené a docela milé. Bývalá kasárna sovětských vojáků stojící uprostřed lesa jsou přestavěna na byty a místní si nemohou vynachválit jejich příjemnou polohu v přítmí vysokých borovic.

Jenže hned o pár metrů dál stojí hrůzně vypadající zhruba desetipatrová budova bez oken, zarostlá keři a popsaná nápisy v azbuce. Za ní stojí další a vedle ještě jedna. Vláda sem v 90. letech lákala lidi na levné domy, nová pracovní místa i idylické prostředí. Jenže zdemolovaných domů je více než zájemců, okolí bylo odminováno teprve nedávno a nezaměstnanost stále přesahuje 25 procent.

Asi 15 km od města kamenitou cestou plnou výmolů stojí městečko Klomino. Spíše stálo. Teď je městem duchů. Obrovské panelové domy stojí v několika řadách rovnoběžných ulic.
Okna jsou rozbitá. Skrze ně lze ještě místy spatřit tapetovou výzdobu v pokojích. Vítr se prohání skrze opuštěné budovy a celé místo nahání neznalému návštěvnikovi husí kůži. Musely zde žít tisíce lidí, ale teď v celém městě není ani noha. Jeho zašlou slávu připomíná jenom nepoškozená přední zeď jinak zdemolovaného kina, na kterém září obří barevné sovětské symboly. Klomino by mohlo být v evropském měřítku unikát. Jenže není samo. Podobných osad duchů je v tomto bývalém vojenském prostoru mnohem více.

Borne Sulinowo je unikátní svou polohou. Nikde jinde v Polsku a zřejmě i ve střední Evropě neexistuje město, které by bylo situováno uprostřed lesa. Stromy byly vykáceny pouze tam, kde bylo potřeba postavit dům nebo cestu. Oblastí protéká řeka Pilava. Jen několik minut chůze z centra leží největší z několika vodních ploch - jezero Pile. Nyní rekreační oblast, kdysi důvod pro konspirační teorie. Jedna z nich praví, že bylo jezero za studené války propojeno podmořským tunelem s Baltským mořem, které odsud leží necelých sto kilometrů. Několik místních obyvatel, kteří na základně sloužili, totiž tvrdili, že v jezeře viděli sovětské ponorky. Andrzej Michalak, provozovatel místního muzea a nadšenec pro zdejší vojenskou historii, je však skeptický. "Nic takového tady nebylo," říká.

Přesto i on tvrdí, že při jeho pravidelných procházkách po bývalém vojenském prostoru nachází neobvyklá místa, která nejsou vyznačena na žádných mapách. "Mám i svá tajná místa, která zatím nikomu neprozradím," říká Michalak. Je však skálopevně přesvědčen, že toto léto se zde objeví něco nového, co zatím zůstávalo očím návštěvníků skryto. Zda to bude další část podzemní železnice, tajné německé skladiště zbraní, či další nemocnice, nikdo neví.

Článek i s fotografiemi vyšel zde

27.ledna 2008, Borne Sulinowo, Polsko

• foto1 - Klomino - by rst
• foto2 - sovětský bunkr - by rst
• foto3 - Klomino - by rst
• foto4 - sovětský bunkr - by rst

Reportáž o loděnicích, kde se tvořila demokracie

Už samotný fakt, že jsme jeli dělat reportáž do gdaňských loděnic je něco, co jsem považoval za úspěch. Čekal jsem, že si promluvíme s tiskovým mluvčím, vyfotíme hlavní bránu a pojedeme dál. Jenže na to, co následovalo jsem skutečně nebyl připraven a nečekal jsem to. Byli jsme pozváni na prohlídku loděnic, do všech těch továrníc hal, doků, přístavů...no šílené. Přes dvě hodiny jsme koukali na to, jak se vyrábějí obří lodě v nejkultovnějších loděnicích na světě. Vznikl z toho následující materiál.

Gdaňsk - Skupinka Severokorejců postává a pokuřuje před hlavní bránou do gdaňských loděnic. "Ještě před půlrokem vůbec nesměli do města. Vozili je dodávkami přímo z ubytovny," říká Fryderyk Radziusz, místopředseda odborového závodního hnutí Solidarita.

Protože polští loďaři odjíždějí do Norska, kde mají až pětkrát větší plat, nezbývá loděnici, která se proslavila bojem proti komunismu, už nic jiného, než požádat o pomoc při hledání zaměstnanců právě nejkrutější komunistický režim na světě.

"Dostávají stejné peníze jako Poláci, tedy 3000 zlotých (asi 22 000 korun), ale většinu z toho musejí stejně odevzdat režimu," dodává Radiusz a vyjmenovává další národnosti, ze kterých pocházejí zaměstnanci nejslavnějších loděnic v Evropě.

Jsou tady Ukrajinci, Rusové, Indové nebo Rumuni. Těch tu ale zůstalo jen málo, protože podle Radiusze měli špatnou pracovní morálku a do práce se jim moc nechtělo. Poláci, kteří zde zůstávají, mají se "Stoczniou" spojený celý svůj život. Mnohdy zde pracují celé rodiny od dědečka přes otce nebo strýčka až po syny či vnuky.

Nový začátek "Made in Ukraine"

Včera gdaňské závody oslavily 60 let novodobé historie. Je co slavit. Loděnice, které prošly hlubokou krizí v 90. letech a stojí na pokraji bankrotu, mohou být už 5. prosince "zachráněny". Jako živá voda na místní zaměstnance působí příchod nového investora.

Donbas Industrial Union vede třetí nejbohatší ukrajinský oligarcha Serg Taruta. Ten slíbil, že z bývalé ikony demokratického Polska a současných chátrajících loděnic, udělá do pěti let třetí největší výrobnu lodí v Evropě. Zaměstnanci už nebudou odjíždět za prací na západ, ale budou se vracet zpět, tvrdí.

"Donbas to je oligarcha, nejbohatší, přiletěl soukromým letadlem. Před půl rokem koupil hutě v Czenstochowe. Naši kolegové z tamní Solidarity říkají, že je všechno v pořádku a že to, na čem se dohodli plní," říká Radziusz.

Taruta má s loděnicemi, které koupí za 400 milionů dolarů (asi 7,3 miliardy korun), velké plány. Nakoupil doly na rudu v jižní Americe a potřebuje lodě, které by ji mohly převážet do jeho hutí ve Spojených státech a Evropě. A nejlevnější přece je, vyrábět si lodě vlastní.

Podle Radziusze chtějí Ukrajinci kromě lodí, vyrábět v bývalých "Leninových loděnicích" také například větrné elektrárny. Gdaňské loděnice vyrábějí lodě kvalitní. Navíc, díky své minulosti se těší podpoře celé polské společnosti.

Silná Solidarita přesvědčí téměř každou polskou vládu, která je u moci. Když to nejde jednáním, sjedou se dělníci, demonstrují, zapalují pneumatiky, vyhrožují a nakonec dosáhnou svého.

Přesně tak to bylo před čtrnácti dny, kdy loďaři dali najevo vítězi polských voleb - Občanské platformě, že nestrpí další odklad privatizace. "´Přišla nová vláda a nový ministr chce všechno zastavit," upozorňuje Radziusz.

Splatit dluh EU a 10 let nepropouštět

A jak se dívají odboráři na příchod investora, od kterého na uvítanou dostanou všichni zaměstnanci jednorázovou odměnu 450 zlotých (cca 3000 korun)? Odpověď Fryderyka Radziusze je poměrně jasná:

"Souhlasíme se vstupem investora, ale musí se to provést rychle, protože zaměstnanců ubývá a za chvíli nebudeme moci vyrábět. To by byla katastrofa, protože by závod zavřeli, rozprodali po částech. Vznikly by tady hotely a banky."

I když odboráři mluví o ukrajinském podniku téměř neustále v superlativech, tvrdě s ním vyjednávají o tzv. "sociálním balíčku". Zatím se dohodli na tom, že podnik nebude smět propustit zaměstnance po dobu 10 let.

"Oklamat nás nemohou, protože tady není Ukrajina, tady je Evropská unie, tady si nemohou vyhazovat lidi jen tak. Ale myslím, že to bude vpořádku," říká Radziusz.

Ukrajinci se také zavázali splácet velkorysé státní půjčky v hodnotě 1,8 miliard dolarů, které státní loděnice dostaly od polské vlády. EU totiž přímé vládní dotace firmám nedovoluje.

12. listopadu 2007, Gdaňsk, Polsko

K článku vyšla taky docela pěkná interaktivní mapa loděnic. Můžete si ji prohlédnout na Aktuálně.cz, kde je taky galerie

Více o městě Gdaňsk:

Polské město Gdaňsk leží v ústí řeky Wisly a výroba lodí zde byla tradicí už po tisíc let. Do přístavu se dovážel petrolej a vyváželo se odsud uhlí. V roce 1772 byl Gdaňsk zabrán Pruskem. Kromě několika let během napoleonských válek zůstával Danzig v německých rukou až do konce první světové války. Na konci 30. let Adolf Hitler požadoval, aby bylo město vráceno Německu, Polsko však odmítlo. 1. září 1939 vnikly německé jednotky do Polska, zabraly Gdaňsk a bombardovaly Varšavu. Velká Británie a Francie vyhlásila Hitlerovi válku a tím začala druhá světová válka. V roce 1980 začali dělníci loděnic stávkovat kvůli prudkému zvýšení cen masa. Tyto stávky se změnily v otevřený protest proti komunistickému režimu. Dělníky vedl elektrikář Lech Walesa, který stanul v čele vzniklého hnutí Solidarnošč (Solidarita). Všechny demokratizační snahy však byly zastaveny v roce 1981, kdy bylo na celém území vyhlášeno stanné právo. V roce 1989 hnutí vyhrálo první demokratické volby v Polsku po 42 letech. Pád komunismu v Polsku pomohl také dalším zemím východního bloku.