Westerners gobble gypsy music whirlwin

Budapest/Prague - Sziget means Island in the Hungarian language, but it is also a name of the biggest music festival in the Eastern Europe which takes place in Budapest every summer. Every year is a part of it dedicated to the original gypsy music from all over the world. Unfortunately in „ciganskie“ rhythms, east European folk music, flamingo or klezmer music are primary interested foreigners – especially French or Germans. Sziget is also the place where I ve seen queen of all gypsies – Esma Redzepova for the first time!

„Last year we targeted the East European gypsy music because for Westerners it is very difficult to get closer to it. In the Eastern Europe there has been living so many Romas so there is a lot of their music, “ told me Marina Pommier , the manager of the famous Roma tent in the Sziget.

According to Marina gypsy music was always very popular but in this modern times it is also a question of marketing and business: „The word -gypsy- is in, now,“ smiles Marina. In the West many so called gypsy bands raise but this kind of music have had more destructive than constructive influence on the original gypsy bands.

So I asked Eugene Hutz – front man of the world most famous gypsy-punk band Gogol Bordello if the gypsy music can survive in the modern commercial age: “If you really go into writings of historians you will see that even they predicted the death of gypsy art some 150 years ago. It never happened. So when they said this is in decline, it is bullshit. It will never decline. It will always go on. It became new again and again.“

Gypsies were always inspired by traditional music of the country where they lived or stroll through, so why the others cannot use the gypsy style, says Marina. On the other hand it is very important how good they will be in it. One of the artists whose style is different than others is Czech hip-hop singer Gipsy.cz

"In Hungary there are so many gypsy rappers but every one of them is influenced by this American gangsta style. But Gipsy.cz is different. I like his personality, his way, his energy and his interest in music, “describes Marina why did she invited Czech singer to the biggest festival in the region.

And who is the best gipsy singer in the world according to Marina? Goran Bregovic is not a gypsy but he has been playing their music and his band is full of Roma musicians. But gypsy music is not only brass-bands and energy punk rhythms. Marina´s favorite band Compania Istanbul from Turkey is for example completely different style of the same gypsy brand.

The last but not least is ofcourse Macedonian Queen of the all Gypsies - beautiful lady Esma Redzepova which I ve seen in Sziget for the first time. Her voice in the mixture of speed-ethnical music support in the listeners’ ear is creating mixture of emotions and orgasmic feelings. Do not wait for Sziget! Esma is coming to play in to Prague this Thursday and Saturday so if you want to see the queen live you have unique chance in the middle of the Europe.

Serj Tankian: Čím horší prezident, tím lepší muzika

Rozhovor se Serjem Tankianem znamená připravit si otázky hudební i politické. Ale nakonec tazatel přijde na to, že charizmatický zpěvák, básník a bojovník za pravdu - jak sám sebe nazývá - žádné striktní dělení neuznává nejen v textech a v obojím vyznává stejné maximy. Bývalý frontman System Of A Down, jedné z komerčně nejúspěšnějších rockových kapel posledního desetiletí, poskytl Aktuálně.cz rozhovor před čtvrtečním ostravským sólového koncertem. Na turné propaguje svou první sólovku Elect The Dead a její živé provedení ještě víc než nahrávka potvrdilo, že Tankian se oproti domovskému metalového nářezu posunul k barevnějším polohám. Dravost se střídala s melancholií, hard rock s ozvěnami jazzu. Oproti vystoupení s původní kapelou však v Serjově projevu cosi chybělo.

RST: Lidé, kteří chtějí šířit skrze hudbu své politické názory, často zakládají kapely spíše ve stylu folk rocku nebo indie rocku, ale ne metalu. Proč si začal hrát metal?

Nevím. Byla to náhoda. Všechno, co děláme, je vlastně náhodou. Život je kombinací osudu a vůle. Já jsem vyrůstal na rockové a metalové hudbě. Taky jsem poslouchal world music, ale vždycky jsem měl rád revoluční a politické písně. Pro mě to byl folk. Dal jsem se dokupy s kluky ze System of a Down a to jsou velcí fandové metalu. Ale teď, abych byl upřímný, poslouchám hlavně jazz a klasiku.

RST: Mám pocit, že ve Spojených státech vzniká a proslaví se mnohem více angažovaných kapel, než je tomu v Evropě. Čím to je?

Můj dobrý přítel Tom Morello (kytarista Rage Against The Machine a Audioslave - pozn. autor) má takové přísloví - "Čím je horší prezident, tím vzniká lepší hudba."

RST: Je Tom Morello stále ještě takový komunista?

Nevím, napíšu mu, počkej...(Bere do ruky mobil a hledá v seznamu číslo)

RST: Raději se tím nezdržujme a vraťme se k tomu jazzu. Jazz, alespoň ten klasický, je často hudba spíš uzavřená do sebe a instrumentálních výkonů. Ty jsi naopak ve svých textech a projevu velmi otevřený a politický. Proč tedy jazz?

Pro mne je hudba i vítr nebo štěbetání ptáků. Hudba nemusí mít pevnou strukturu; v tom nejsem dobrý, nejsem vystudovaný muzikant. Dostal jsem se k tomu náhodou. Nevěřím v umělé nastavování věcí tak, jak by údajně měly být. Věřím v to, co cítím, slyším - a za tím jdu. Proto mám rád jazz. Vlastně i můj bubeník je veliký jazzman, ale vybral jsem si ho, aby se mnou hrál rock. Mám rád jeho jazzové prvky v mé hudbě. Dal jsem mu přednost třeba před těmi, kteří hrají punk nebo rock.

RST: Takže tvá další deska bude jazzová?

Bude jazzová nebo orchestrální. Jazzová v detailech a základ nebudou tvořit kytary a bicí, ale orchestr. Už jsem s jedním v kontaktu. Budu dělat živý koncert mých písní s orchestrem a vydám to na DVD. Taky s nimi zkusím nahrát zcela nové písně...

RST: Děláš prý i na muzikálu, je to pravda?

Dělám. Kombinují klasické kompoziční postupy s různými typy hudby, elektronickou, rockovou a tak - Různé a neobvyklé nástroje i zvuky. Nesoustředím se na jeden žánr. Vím, že jsem známý jako rockový a metalový zpěvák, a cením si toho, ale taky chci dělat něco jiného.

RST: Co říkáš na nejnovější zprávy, že se stal Barack Obama demokratickým kandidátem na prezidenta?

(Při vyslovení jména Obama zvedá vítězně ruku nad hlavu) ... je nejdůvěryhodnější ze všech kandidátů. Řeknu ti to takhle, mám dobrého kamaráda, který je republikán. Říkám, že mu jednu vrazím, jestli bude volit McCaina (smích). Ale vážně, řekl jsem mu: Máš podnik, pokud přijde do tvé kanceláře Obama, McCain a Clintonová a budou se ucházet o místo výkonného ředitele, koho si vybereš? A on měl skoro naděláno v trenkách, protože věděl, která je správná odpověď. Z těch tří je prostě Obama nejvíce schopný.

RST: Název sólové desky souvisí s tvým prohlášení, že žijí myšlenky mrtvých, zato živí - které volíme - často přinášejí naopak myšlenky mrtvé. Může se to s případným vítězstvím Obamy změnit?

Osobně si myslím, že změna jednoho vůdce nepřinese změnu celé struktury, nerovnosti, propouštění, devastace přírody. Ani pokud by byl ředitel planety, tak by to nedokázal změnit. Myslím, že je to na nás, na občanech. Musíme využít našich vědomostí a aktivně se zapojit do prosazování pravdy. Kdokoliv bude prezident, bude pak donucen k tomu, aby respektoval vůli lidu. O tom je demokracie, ne o tom někoho zvolit.

RST: My třeba máme prezidenta, který popírá globální oteplování.

Katolická církev také odmítala, že země je kulatá, že ano. A tvrdila, že se slunce otáčí kolem země a podobné sračky. Věda říká jasně a zřetelně, co se děje; a kdo s tím nesouhlasí ten je...však víš.

RST: "Tvým" tématem je arménská genocida. Stejně jako s tím oteplováním, jak může dnes, v době internetu, někdo popírat něco, co už "dokázaly" tisíce vědců, historiků a dalších myslitelů?

Vysvětlení je geopolitické. Státy jako USA nebo Velká Británie se zajímají víc o ropu - a taky chtějí mít Turecko jako spojence. Proto neříkají, že pravda je v našich archivech, ve všech archivech, a vy se musíte postavit čelem ke stinným stránkám vaší historie. Národy nejsou přátelé, ale výhodní partneři. To je svět realpolitik - a musí se to změnit.

RST: Ale i Turecko se mění. Chce se zalíbit Evropské unii, podepsalo Kjótský protokol, vypadá to, že zruší kontroverzní zákon 301 o urážce turectví.

Pokud Turecko podepsalo Kjótský protokol, je to dobrý první krok, ale ne moc velký. Jsem příznivcem snižování emisí, ale je to málo, zvláště v době, kdy můžete kupovat a obchodovat se znečištěním. Tenhle nápad se mi zdá až moc kapitalistický. Co se týče zákona 301, slyšel jsem, že se něco hnulo. Byla by to skvělá zpráva. Spolupracuji už mnoho let s Amnesty International.

RST: Zákon o urážce turectví dopadnul i na Hrant Dinka, který kritizoval stinné stránky turecké historie včetně arménské genocidy. A loni v lednu byl zavražděn...

Potkal jsem ho v Los Angeles na premiéře filmu Screamers; tři měsíce před tím, než ho zavraždili. Přišel tehdy ke mně a říkal mi, no jo, teď jste hrdinové, co, a začali jsme se smát. A já mu říkal ne, ne, ne, hrdina je ten kdo mluví, i když mu za zády lítají kulky. Za tři měsíce jsem byl na Novém Zélandě, sledoval CNN a viděl to. Bylo to hrozné. Vzpoměl jsem si hned na ten rozhovor...

RST: Připomněl jsi film Screamers. Shodou okolností jsem byl v Jerevanu v době, kdy byla arménská premiéra . Ptal jsem se lidí, jak se jim líbil, a oni říkali, že vůbec nevěděli, že v minulém století bylo tolik genocid a všechny měly téměř totožný průběh. Co je na tom filmu důležité pro tebe?

Vyzdvihl jsi ten nejdůležitější bod, proč jsem se natáčení zúčastnil. Pro mě je genocida jedna z nejhorších lidských chorob 20. století. Je to něco, co musíme úplně z planety odstranit. A to, že stále genocidy trvají, znamená, že jsme se prostě nepoučili z minulosti. Pořád vidíme děti z Dárfúru jak mluví s novináři o tom, co se stalo s jejich rodiči. Ty příběhy se neliší od těch z arménské genocidy nebo holokaustu. Musíme se mít na pozoru před událostmi, které by mohly ke genocidě vést.

RST: Jak se to může podařit?

Musí zapracovat OSN nebo jiné mezinárodní těleso a vytvořit tzv. pohotovostní priority. Ty by šly až za běžné obchodní vztahy mezi zeměmi - a bylo by jedno, jak velcí jsou to partneři. Prostě kdyby hrozila genocida, veškeré kšefty by přestaly; všichni by se podíleli na zásahu, takže klidně i Čína v Dárfúru. Přijde hrozba genocidy a všechno ostatní musí být aspoň dočasně smeteno ze stolu.

RST: Jenže to je téměř nemožné udělat.

Jediná věc, ve kterou nevěřím, je nemožnost.

RST: Když jsem byl v Arménii, ptal jsem se lidí, hlavně mladých muzikantů, co si myslí o hudbě System of a Down. Hodně lidí říkalo, že vaši hudbu neposlouchá, ale že jsou rádi, co jste pro ně udělali. Objevily se ale i hlasy, že na tragické historii vyděláváte peníze.

Když dělám rozhovory, mohl bych celé dny mluvit o svých písních. Nebo o tom, jaké piáno používám. Jenže já když dávám rozhovory, chci mluvit o něčem víc, než jaký byl můj den. Chci mluvit o něčem větším než jsem já, ty, my. O něčem, co nás všechny spojuje a je to důležité.

RST: Člověk už se narodí takovým vášnivým bojovníkem proti nespravedlnostem?

Když jsem vyrůstal, dědeček mi vyprávěl příběhy o arménské genocidě, a to - myslím - velmi formovalo mou povahu. Pro mě to byla první nespravedlnost, která mi otevírala oči, abych viděl i ty další nespravedlnosti po celém světě. Jako umělec o tom potom chci mluvit. O ekologii, svobodě slova, problémech s porušováním lidských práv atd. Všechno to ke mne přišlo skrze nespravedlnost a pokrytectví spojených s popíráním genocidy. A opakuju: Není to nic, na čem bych chtěl vydělat.

FOTOS: Jean Camilleri (merci!)

Rozhovor: Žil jsem blízko bhútánského krále

To bylo neobvyklé setkání. Když jsem si před několika měsíci přečetl článek o Bhútánu v National Geographic, vzpoměl jsem si na jednu věc. Když jsem před několika lety psal o tomto himálájském království, kde pobyt turistu stojí 250 dolarů na den, do diskuze pod článkem se zapojil jistý člověk, který tvrdil, že v Bhútánu žil 6 let. Tehdy jsem to ještě nijak nevnímal, ale teď mne napadlo, že o té zemi vlastně Češi nic neví, jak tam tedy někdo z nás mohl žít šest let!? Co tam dělal? Meditoval v buddhistickém klášteře? A tak jsem po tom záhadném člověku z diskuze začal pátrat a netrvalo dlouho a ozval se mi Jaroslav "Jerry" Slavický, lesník z Rožnova pod Radhoštěm, který v roc 1968 emigroval do Kanady. Jaroslav kromě toho, že žil v Bhútánu, žil také v Ugandě a dalších mnoha zemích. První rozhovor, který jsme spolu vedli při jeho návštěvě Prahy si můžete přečíst zde. Věřím, že nejde o rozhovor poslední, témat je totiž spousty:

U vzniku moderního Bhútánu stál také jeden Čech. Jaroslav Slavický žil a pracoval v tomto království téměř šest let. Bhútán mu za tu dobu přirostl k srdci. Jeho přátelé jsou bývalí premiéři, ministři, zná se dokonce s některými členy královské rodiny.

Jak jste se do Bhútánu vlastně dostal?

V roce 1978-9 došlo k zajímavé klimatické události. Byl velmi teplý prosinec, lidé chodili na silvestra v tričku. Ale během několika hodin teplota spadla asi o 30 stupňů. V Evropě lidé mrzli a v Himálaji to způsobilo vymírání stromů v místech na krajích lesů. Došlo k oslabení stromů, ty byly napadeny kůrovcem. Obrovské plochy lesa odumřely. Bhútán byl zoufalý. Spousta spadlých stromů, zaostalé lesnictví, neexistující infrastruktura. Proto země požádala o pomoc Světovou banku a ta tam vyslala odborníky. Později jsem tam přijel taky já, měl jsem za úkol zavést lesnické plánování, to tam bylo ještě z dob britské nadvlády.

Vy jste byl v Bhútánu v době, kdy král uskutečňoval další fázi modernizace ze mě. Zaváděla se televize, internet a podobně. Co k tomu panovníka vedlo?

Bhútán byl velmi izolované království. Měl ale velké štěstí, protože většina jeho panovníků byla velmi osvícených, což vychází z buddhistické tradice. S modernizací začal už jeho otec (dědeček dnešního krále) na začátku 60. let, kdy proběhla válka mezi Čínou a Indií. Číňané tehdy postupovali údolími Bhútánu. V tu dobu si Indové uvědomili, co by se stalo, kdyby se Čína rozhodla Bhútán obsadit, stejně jako Tibet. To by znamenalo přímé ohrožení indických oblastí. Indie proto začala Bhútán podporovat nejen politicky, ale i ekonomicky, a tím nastartovala jeho rozvoj. Bylo to velmi těžké. Lidé nebyli připraveni, žili na úrovni 16. století.

Jak tedy minulý král přesvědčoval lid o nutnosti takovýchto změn?

Všechno začalo vzděláváním. Král dědeček povolal kanadského jezuitu, Otce Mackeye, který stál u zrodu moderního bhútánského školství. Vznikaly školy, děti z hor do nich chodily mnoho hodin naboso, přes hory. Ale vyplatilo se to, protože nová elita vznikla právě z těchto lidí z odlehlých vesniček.

Modernizace probíhala přímo před vašima očima. Jakým způsobem?

Když jsem tam přijel, žádná televize tam nevysílala. Existovalo jen pár načerno instalovaných satelitů. Televize sledovali pouze cizinci. Místní lidé k nim neměli přístup. Pak se začala zavádět pevná linka odněkud z Indie. Telefonní systém dělali Japonci, a tak Bhútánci paradoxně měli jednu dobu nejmodernější telefonní systém na světě! Je to těžko vysvětlitelné, to je Himálaj, a najednou tam byl telefon.

Dalším krokem této "postupné modernizace" je přechod k demokracii. Ozývají se však hlasy, že Bhútánci vlastně demokracii vůbec nechtějí a volí jen proto, aby udělali radost králi.

Král Džigme (otec) připravil Bhútánce na přechod ke konstituční monarchii, i když někteří tomu pořád nerozumí. Jenže on stejně nemohl zabránit pronikání internetu a podobných věcí do země, to prostě nešlo. Když jsem odjížděl, tak mu lidé začali přezdívat "internetový král". A v tu dobu si už mohli pořizovat i televize. Ty tam sice byly už předtím, ale pouze se půjčovaly s videem. Takže mladí měli přehled, ale televizní vysílání ještě nebylo. Zato teď dorazilo i do těch nejzapadlejších vesniček.

Má ta modernizace také své stinné stránky?

Rozhodně. Lidé z hor se začali stěhovat do větších měst a protože neměli práci, tak začali krást. Kriminalita se zvyšuje, i když ji policie zatím zvládá. Mně také vykradli dva mladíci dům. Chytili je po čtyřech dnech. Vše vrátili. Starší dostal 2,5 roku a rodina toho mladšího mi zaplatila to, co stačili utratit, i když byla velmi chudá. Na druhou stranu, mi známí ze Světového potravinového programu, kteří do Bhútánu jezdí pravidelně, říkají, že vidí, jak se země mění k lepšímu.

Co takovýto příliv západní kultury, i když v řízené podobě, může udělat s tradičními hodnotami Bhútánců?

Bhútán je zemí dosti konzervativní. Snaží se udržet si svojí historickou kulturní identitu. Do práce lidé museli nosit národní kroj - gho. Představte si, že mladí v tom musí chodit, takže si třeba pod to dávají rifle, ale ty tradice se udržují. A tak to je ve všem.

Novému králi (synovi) někteří vytýkali podmínku, že se voleb, které zorganizoval, mohou zúčastnit pouze vysokoškolsky vzdělaní lidé. Proč myslíte, že král rozhodl takto?

Nevím, co za tím je, ale brzy pozná, že to není dobré řešení. V budoucnu to eliminuje zastupitele chudých vrstev. Naštěstí díky tomu rozvoji školství většina vysokoškoláků pochází z velmi chudých poměrů. Ta tzv. aristokracie zaspala, nepotřebovali studovat, jenže teď jsou odstaveni od moci.

Jedním s největších problémů Bhútánu je a byl vztah k národnostním menšinám. Přes sto tisíc vysídlených bhútánských Nepálců z jížní části země teď po mnoha letech strávených v uprchlickém táboře dostalo azyl v USA. Co Bhútáncům na Nepálcích tak vadí?

Nepálci mají větší smysl pro obchod a pochopitelně začali postupně nabývat moci. To vedlo k velkým problémům, Bhútánci se báli, že budou úplně odstaveni. V určitých kruzích šlo až o etnické čistky, nemyslím teď, že by je násilně utlačovali, spíše jim neumožnili zastávat vysoké funkce, omezovali je v práci a podobně.

S tím souvisí i nárůst extremismu v uprchlických táborech u bhútánských hranic, kde sílí maoisté. Jsou pro Bhútán skutečnou hrozbou?

Nedokážu posoudit, do jaké míry představují v současné době pro Bhútán problém. Když jsem tam byl já, daleko větší problém tvořili bojovníci za nezávislost Ásámu (indický svazový stát sousedící s Bhútánem - pozn. red.), kteří se ukrývali ve zdejších horách.

Co vlastně vědí Bhútánci o České republice?

Pochopitelně běžný obyvatel vůbec nic. Ale vzdělanější lidé už vědí. Řeknu jeden příklad. Potřeboval jsem do Česka poslat plnou moc. Ale v Bhútánu mi nikdo neuměl dát razítko, tak volám ministru spravedlnosti a on říká, přijď ke mně a já ti to potvrdím. Až když mi to podepisoval, zjistil, že jsem Čech. Ten věděl o Česku úplně všechno. O roce 1968, znal Dubčeka, to bylo neuvěřitelné. Jen pro zajímavost, do té mé žádosti napsal, že jsem ji psal před jeho očima a že údaje v ní jsou pravdivé. Nakonec připojil podpis velký jako polovina strany. Dodnes má můj bratr ten podpis zarámovaný. Taky si pamatuji, že jsem pár Bhútánců, zaměstnanců jednoho ministerstva, přes jednu organizaci poslal do Česka na exkurzi. Pochopitelně se jim nejvíce líbily české holky a chutnalo pivo.

Má Bhútán nějaké přírodní bohatství?

Obrovské množství elektrické energie. Indie je od nich schopná koupit veškerou energii. Řeky tam padají z obrovských výšek a jsou ideálním zdrojem energie. Jenže Indie chce, aby Bhútánci stavěli přehrady, což už je zásah do životního prostředí a král to zatím odmítá.

Bhútánský král použil jednou termín Hrubé domácí štěstí jako ekvivalent Hrubému domácímu produktu. Co tím měl na mysli?

Termín Hrubé domácí štěstí se užívá proti ekonomům, kteří přijedou a říkají, že v Bhútánu je špatná ekonomická situace. Ukazatel blahobytu je v tomhle pro Bhútán zbytečný. Tam jsou lidé chudí, co se týká příjmu, ale přesto tam nenajdete žádné žebráky jako vedle v Indii. Téměř neexistují sebevraždy, lidé jsou šťastní. Jsou spokojeni, mají co jíst, sociální cítění je velmi rozvinuté.

Hovořil jste o žebrácích, sebevraždách. Nemohou se tyto neduhy dostavit společně s "nastolením" demokracie? Ostatně o Indii se říká, že je největší demokracií na světě.

Nevěřím tomu, že demokracie znamená chaos, kriminalitu nebo rozdíly v sociálním cítění lidí. Myšlení lidí neovlivní to, že tam bude trochu jiné zřízení než teď.

Jaroslav Slavický

• Pochází z Rožnova pod Radhoštěm, vystudoval v Brně lesní inženýrství, specializuje se na tropické lesnictví. V roce 1968 emigroval do Kanady.
• Jako odborník dlouhodobě pracoval v 11 rozvojových zemích (mj. Bangladéš, Indonésie, Pákistán, Nigérie, Thajsko). Působil také v Ugandě, kde se osobně setkal s tamním krutým diktátorem Idi Aminem.
• Do Bhútánu přijel poprvé v roce 1991. Úhrnem v zemi strávil bezmála šest let, než ji v roce 1998 nadobro opustil. Stál u zrodu národního parku Thrumsingla, je osobním přítelem královské rodiny, bývalého premiéra a několika ministrů.

Bordel s Gogolem Bordellem

Eugena Hutze jsem potkal, když jsem reportoval o maďarském megafestivalu Sziget, a byl jsem se podívat na našeho Gipsyho cézet. S údivem jsem čučel jak na vrata, když jsem vešel do stanu, a na pódiu pařil zpěvák Gogol Bordello Eugene Hutz. No shodou neskutečných náhod jsme už za půlhodiny v backstagi nahrávali tento rozhovor, který vyšel na našich anglických stránkách - No ale mazec, tohle byl prostě nezapomenutelný zážitek. Za editaci a předmluvu thanx to pav:

Budapest - Eugene Hütz turns 35 on September 6, slowly but surely reaching that age most punkers do not survive (sometimes literally). He may very well be an exception. Born in Kyiv in 1972 as Evzhen Nikolayev, he was uncomfortably close to the "heat of things" when the nuclear power plant Chernobyl exploded in 1986. Moving with his parents from Ukraine to the United States, he lived as a refugee from the age 14. Interestingly enough, he was to be at the epicentre of another explosion, metaphorically speaking, when he started the now famed Gogol Bordello band in the New York City in 1999. He himself is credited with inventing the very term Gypsy punk when describing what they do in The Village Voice interview. As a tribute to this man of boundless energy and wicked humour, we are bringing you an interview conducted last month when Aktuálně.cz hooked up with him after the band´s performance at the Sziget rock festival in Budapest and an impromtu backstage jam session with the Czech Republic´s own Gipsy.cz band.

Gipsy.cz are known for mixing the traditional Gypsy music and hip-hop. You also know a thing or two about these wild crossovers. So what do you think of their music?
What do I think about them? What do you think that I think about them! It is fucking great when someone does such a fucking good show live on stage. Romani culture has many dimensions but this is a new progressive dimension that he is doing, or we are doing. There is not that many of us because Romani culture is very old-fashioned in a lot of ways. It is kind of bold - even for us - to butcher it. We respect all generations and what they have to say and you can never stop authentic gypsy music the way it is already been done by the best performers of it. But we have to make our own way in this music

So do you think that Gogol Bordello or Gipsy.cz can be considered the Gypsy music of the 21st century?
It is part of the picture for sure. The beautiful thing is that if you really go into writings of historians you will see that they predicted the death of gypsy art some 150 years ago. It never happened. So when they said this is in decline, it is bullshit. It will never decline. It will always go on. It became new again and this is what we do.


Will it be possible to see Gogol Bordello and Gipsy.cz on one stage sometime?
Easily!

Lately, you were in connection with another Czech artist. Pavla Fleischer made a film about you called The Pied Piper of Hützovina and it is about your journey through Eastern Europe and Russia. Do you like the film?
Of course, I like that movie. I think it is quite good to sometimes let go and film things the way they are. I mean as an artist you always have an urge to control things and frame them in a certain way. So for me to be in a film and be framed by somebody else is a completly different experience. I am the one who frames the shit most of the time. But I learned that is actually quite good for the soul to let it go. I thought that the movie was succesfull because: number one, it was authentic - which means we were filming people as we knocked on their door and walked in without any preconception, preparation, we were not calling in advance that we are going to come and that is why it was so succesfull. All Gypsies, all Roma, all my friends who saw it they liked it. This is a really new way in showing the Gypsy culture - we connected some of the most poverty-stricken people with artists who were quite well-off and succeeded at making some real connections between them.

So did you find in this journey also some inspiration for the new CD?
Actually, the first two songs on our new CD Super Taranta! were literally written in Siberia. The third one is about Eastern European sex-trafficking which I could not have written about before. Five or six years ago, if you went to Ukraine you could find thousands of hot girls but I was there now, looking around and thinking: "Where are they all at?" Now I know where they are. They are in Dubai, Istanbul, across the Black Sea. It is very much informed by travelling and by first-hand information.

You perform widely both in the West and in the East. What is the difference between the shows here and there?
Everybody wants to hear how different it is but it is not so different. Our music is a music of liberation and it makes people buckwild everywhere we go. Of course Serbians are the fucking craziest people. You will know if you go there. But even if we play the shows in Canada, I am telling myself: Wow! Am I in fucking Slovakia or what? People everywhere have the potential to go crazy to good music.

One of the most interesting songs on Super Taranta! is Alcohol. Can you tell us something about it?
Well, I did not even want to put it on the album. It is a song which I wrote on a tourbus after a party. I was thinking that it is not good enough to be on the album. But my friends were telling me that they liked it so I decided to do what they were saying and when I finally listened to the whole album I found out that it was a great idea.

3. září 2007, Budapešť, Maďarsko

Pokec s Lamou Olem

Když mi v půlce června napsali čeští buddhisti, jestli bych nechtěl udělat rozhovor se 14. karmapou, byl jsem šoku, k jakémuže štěstí jsem se dostal jako slepý k houslím. Karmapa je po dalajlamovi nejvyšší převtělená existence na světě, a mít možnost pohovořit si s takovýmto člověkem - i když je relativně mladý a moc životních zkušeností ještě nepobral, určitě nebude k zahození. Jenže těsně před konáním rozhovoru jsme se dozvěděli, že jej dostane pouze Týden a Česká televize. A já mám smůlu. Ale buddhisti mi nabídli okamžitě alternativu. Rozhovor s Lamou Ole. Nejprve jsem byl trochu zklamán, ale po půl hodině co jsem s ním pobyl, jsem byl nadšen. Rozhovor vyšel na našich stránkách a vyvolal ohromnou diskuzi, což se mi velmi líbilo. Tady ho opět umisťuji pro případ, kdyby na servr máho zaměstnavatele někdo zaútočil, a rozhovor se smazal :-)

Praha - Lama Ole Nydahl je zřejmě nejznámějším západním buddhistickým učitelem. Spolu se svou nedávno zesnulou ženou Hannah jako první přinesli poselství buddhismu do Západní Evropy. Tentokrát dorazil do Prahy, aby zde uvedl přednášku nejvyššího představitele tibetského buddhismu linie Karma Kagju, 17. Karmapy Thinla Thaje Dordžeho, který vystoupí dnes od 17:00 v pražské T-Mobile Aréně. Těsně před naším rozhovorem dostal nové vydání svých oblíbených novin Herald Tribune. I když čas vymezený na náš rozhovor už běžel, ještě než jsme si začali povídat, musel si Lama Ole přečíst hlavní článek informující o situaci v Gaze.

A: Zajímá vás, co se teď děje v Gaze?
Ano, zajímá. Zajímá mě, co se děje ve světě. Rád čtu International Herald Tribune, je trochu politicky nekorektní, ale kdo dnes není. Hlavní je, že dobře informuje. Sleduji to taky na BBC a CNN, i když k BBC mám jisté výhrady.

A: Začněme tedy od začátku. V 70. letech jste byl požádán 16. Karmapou, abyste přinesl buddhismus do západního světa. Teď je rok 2007, vy jste tady v Praze se 17. Karmapou, vyprodáváte sportovní haly. Cítíte, že jste uspěl, nebo jste spíše ještě na půli cesty?
Ne, jsem teprve na začátku (smích). Stále je na světě spousta dobrých lidí, kterým můžeme něco pozitivního přinést. Chci se vyhýbat nějaké přehnané organizaci, ale myslím, že spousta lidí na Západě může mít z buddhismu užitek. Stejně jako lidé na východě v Asii, kteří nemají sociální zázemí nebo demokracii, mají užitek z křesťanství.

A: Západní Evropa zaznamenává trvale se snižující zájem o křesťanskou víru. Lidé stále více vzhlíží ke konzumu, soustředí se na materiální stránky svého života. Na druhé straně, pokud neuspějí v honbě za materiálním štěstím, hroutí se. Jaký je vlastně největší problém Evropanů?
Hlavním problémem je, že věci, do kterých vkládáme veškeré své úsilí, nám přinesou užitek pouze v tomto životě, ale už ne po smrti. Naše auta a domy nemohou být šťastné a i když podplatíme hrobníka, abychom si je mohli vzít do hrobu, tak nám to nepřinese žádný užitek. Jediné, co může být šťastné, je naše vlastní mysl. Takže pokud hledáme štěstí mimo sebe sama, tak to je špatně. Musíme hledat vnitřní hodnoty, protože ty vnější nás nebudou do dalších existencí následovat. Lidé na Západě mají hodně dobrých kvalit: sociální cítění, demokracii... To je dobrý základ, ale potom lidé musí najít také ty správné nadčasové hodnoty, a od těch se dále rozvíjet.

A: Někteří kritikové říkají, že žijeme v křesťanské civilizaci a neměli bychom se tedy zaplétat s cizími vlivy, jako je islám nebo dokonce buddhismus a jiné. Jak vy se díváte na problém multikulturalismu a mísení náboženství, která do Evropy přicházejí spolu s imigranty? Říká se o vás, že jste kritikem šíření islámu v Evropě.
Evropa rozvinula několik věcí, které jsou dobré. Svoboda myšlení, svoboda slova, svoboda náboženství. Ale v okamžiku, kdy sem přichází něco, co je v zásadě proti těmto myšlenkám, tak by to neměla přijímat. Když se podíváte dva tisíce let nazpátek, zjistíte, že náboženství má na svém kontě více zabitých než politika. Takže ta náboženství, která se sem dostávají odjinud, by měla být prověřena naší ústavou, zda s našimi hodnotami korespondují. Jenže islám je spíše zákon než náboženství. Člověk, který ho vyznává, musí dělat určité věci. Korán říká: musíte zabíjet židy, zabíjet křesťany, bít svoje ženy. To jsou ale věci, od kterých jsme upustili už ve středověku. Když se podíváte na životopis Proroka, take se dozvíte, že nechal popravit ženu, která si z něj dělala legraci, a podobně. Hadíth (Prorokovy výroky) jsou plné kriminálního chování.

A: Když jsem se díval na váš náročný itinerář, zaujaly mne některé destinace jako Kuba, Moldávie nebo Izrael. Jak vás jako buddhisty vnímají v těchto státech a jaké je to pro vás přednášet například na Kubě?
Na Kubě jsem pracoval ilegálně. Umožnili mi vystoupit jen jednou na jejich asijském institutu, ale to ostatní byla setkání s přáteli po různých bytech. A musím říct, že jsou více hladoví po něčem smysluplném, protože tam nemají vůbec nic. Ta země je jako vězení.

A: V Čechách už jste byl mnohokrát. Jak na vás Čechy působí? Jací jsou lidé? Co by potřebovali, aby byli lepší?
V Česku jsem byl už v roce 1976, když jsem vezl buddhistické učení do Polska. Taky jsem tady vlastně byl během Pražského jara v roce 1968, kdy Dubček zakládal komunismus nebo socialismus s lidskou tváří. A potom, co jsem byl ve východním Německu, to byl takový dobrý pocit, vidět lidi, jak jdou večer po ulici a páry se drží za ruce. Protože Němci jsou velmi důkladní ve všem, co dělají, takže když si ve Východním Německu vytvořili peklo, tak to bylo opravdu pořádné. Vy jste země s velkou kulturní tradicí, takže ty lidské hodnoty můžete postavit velmi vysoko. Už od středověku jste byli největší ochránci svobody. Do 30. let jste kvalitativně soupeřili se Švýcarskem, vaše Tatrovky měly velmi dobrou reputaci ve světě. Pak jste sice 50 let trpěli, ale teď jste se z toho zase dostali. Já jezdím příliš rychle, to přiznávám, ale cítím se strašně svobodně, když přijedu z Rakouska do Čech, protože tady to dělá každý (smích). Nesnažíte se politickou svobodou potlačovat svobodu občanskou. Politická svoboda přináší více restrikcí v obyčejném životě. Ale pokud si udržíte ten váš smysl pro humor, tak se vám to nestane. To je nejlepší ochrana, jakou máte.

A: A co mají Češi udělat, aby byli ještě lepší?
Rozhodněte se, že budete mít více rádi lidi. Každé ráno, když se probudíte, si můžete říct, že dneska učiníte někoho šťastným. A buďte laskaví.

A: V České republice se těší mimořádné úctě Jeho Svatost dalajlama. Bývalý český prezident Václav Havel jej dokonce jako první státník na světě pozval na oficiální návštěvu. Jaký vztah máte s dalajlamou vy? Co vás spojuje a v čem s ním naopak nesouhlasíte?
Když se potkáme, tak mě obejme a říká mi "starý příteli." V roce 1972 inauguroval naše centrum v Kodani a dal mu stejné jméno, jaké mu dal také 16. Karmapa a v té době jsme se potkávali hodně často. To v Česku ví málokdo, ale největší teroristická organizace v Pákistánu vyhlásila před několika týdny na dalajlamu fatwu - tedy vlastně rozsudek smrti. Víte dobře, že je nebezpečné, když se míchá náboženství a politika dohromady.

A: Právě, že dalajlama se angažuje ve světové politice, upozorňuje na ekologické problémy, hájí lidská práva. Jak jste na tom během vašich cest vy? Je to součástí také vašich přednášek? Myslím, že chránit lidská práva je dobré, ale když dalajlama nedávno v Americe prohlásil, že islám je náboženství míru a oni mu vystaví trest smrti, tak to není zrovna nejlepší. Několik našich přátel poslalo tibetské exilové vládě dopis a ptali se: "Co se stalo, že dalajlama řekl v San Francisku to, co řekl?" Dostali zajímavou odpověď ve které se psalo: "On to sice řekl, ale on to tak nemyslel." (smích)

A: A nedáváte dohromady muslimské extremisty s obyčejnými muslimy?
Extremisté následují příklad svého proroka a čtou Korán. Zatímco ti ostatní, to jsou kulturní muslimové. Říkají o sobě, že jsou muslimové, ale žijí víceméně normální životy, dodržují zákony a podobně. Pozor si musíme dávat na muslima "v brýlích", ten je nebezpečný. Korán může číst až příliš doslova. Ten muslim, který Korán nečte, ten není nebezpečný.

A: Vaše rozpory s dalajlamou pramenily také z určení právě 17. Karmapy, který je teď v Praze. Jenže dalajlama má jiného kandidáta - Trinleje Doržeho. Podařilo se vám už rozpory překonat?
Já ho chápu. Vidí, že jeho země je v úpadku. V Tibetu už je více Číňanů než samotných Tibeťanů a on potřebuje každou pomoc, která je možná. Takže se snaží s Číňany domluvit. Jenže to může pouze skrze někoho, koho obě strany akceptují. Pro něj to není tak důležité, jestli my máme správného kandidáta na karmapu nebo ho má on. My jsme dvě rozdílné školy buddhismu. Já to chápu, on myslí na všechny Tibeťany a proto to dělá. To, co já chci, je čistý odkaz školy Diamantové cesty tady v Evropě. Ale to se nám nepovede, pokud budeme mít karmapu, kterého rozpoznal Ústřední výbor Komunistické strany Číny. Takže v tomhle spolu nesouhlasíme, ale na lidské úrovni spolu souhlasíme. A pokud by se někdo pokusil dalajlamovi ublížit, tak věřte, že bych byl první, kdo ho bude chránit.

16.června.2007, Praha

foto1 - Ondra Besperát

Rozhovor s Petrem Lomem nejen o Ujgurech

Rozhovor s režisérem filmu Provazochodci - Čecho-kanaďanem Petrem Lomem jsem si strašně přál udělat hned z několika důvodů. Je to jeden z mála specialistů na Střední Asii, který umí Česky, je to vynikající filmař a hlavně pohodový týpek co vystudoval Harvard :-) Nejprve mne na něj upozornil jeho otec, který po projekci filmu v jednom pražském kině vystoupil a začal o něm vyprávět. Když se naskytla ta možnost, neváhal jsem a Petra jsem si odchytil na chodbě v Goethe institutu. Tenhle rozhovor z toho vyšel:

Praha - Čecho-Kanaďan a režisér filmu Provazochodci Petr Lom v exkluzivním rozhovoru vypráví o tom, jaké to je, natáčet v uzavřené Číně. Sešli jsme se o přestávce semináře Filmem proti bezpráví a chudobě, který se konal v rámci festivalu dokumentárních filmů Jeden svět.
"Budeme si tykat, pro mě, když někomu vykám, je to těžký," říká češtinou s britským přízvukem, občas prokládanou anglickými slovíčky, absolvent oboru politická filosofie na prestižní Harvardově univerzitě a toho času filmař Petr Lom.

Tvůj první film byl z Kyrgyzstánu, potom ses pokoušel natáčet v Turkmenistánu, teď jsi přivezl film ze Sin-ťíangu. Co tě na Střední Asii přitahuje?

To je jenom, jak se říká, "coincidence", shoda okolností. Já jsem vyučoval na Středoevropské univerzitě v Budapešti, která přijímala studenty z postsovětských republik, takže jsem měl možnost cestovat. V Kyrgyzstánu jsem dělal nějaký výzkum a přišel jsem na téma unášení nevěst.

Jaký byl rozdíl ve filmování v Kyrgyzstánu a Číně?
Obrovský. V Kyrgyzstánu jsem měl velkou volnost, protože to je demokracie, i když s chybami, ale je. Neměl jsem strach, že mně někdo sleduje, ale v Sin-ťiangu je to úplně naopak. To je uzavřený stát. Musíš stále dávat pozor, co točíš, kam jdeš atd.

Snažil ses natáčet film také v Turkmenistánu, ale nepovedlo se ti to. O čem měl ten film být?
Chtěl jsem udělat film o té diktatuře, která tam stále je, i když Turkmenbaši zemřel. Byl jsem trochu naivní a myslel si, že bych tam mohl udělat film tajně, ale to byl prostě omyl. V Sin-ťiangu jsem se poučil, že když chci udělat film v jakémkoliv uzavřeném státě, tak to musím udělat oficiálně. V tom případě jsou ovšem možnosti, co bych mohl točit, omezené.

Co bys tedy doporučil lidem, kteří by chtěli natáčet v Číně nebo jiné uzavřené zemi?
Musíš získat povolení. Hlavně když chceš udělat film, který popisuje delší časový úsek. Jestli točíš jen nějakou reportáž, tak to asi není nutné.

Tvůj nový film se točí kolem provazochodectví. Můžeš tento ujgurský fenomén nějak přiblížit?

To je historická tradice. Světový rekordman Ahdili pochází ze Sin-ťiangu. On je známý po celém světě. Přešel na laně mezi věžemi mrakodrapu Petronas v Malajsii, přehradu Tři soutěsky, chtěl taky přejít niagarské vodopády, ale to se nepovedlo, protože jeho pomocníci utekli do Kanady (smích). Ale je slavný, takže jsem doufal, že bych na toto neutrální téma mohl povolení dostat a natočit realitu Ujgurů.

A ten mistr světa?
Jo, ten žije, párkrát jsem se s ním setkal, ale on žije v Urumči, hlavním městě Sin-ťiangu. Ze začátku jsem si myslel, že bych mohl udělal film o něm, ale to by nebylo tak zajímavé.

Zkoušel jsi chodit po provaze?
Jo, ale já mam děsný strach. Taky jsem moc těžký, tak bych to tam všechno rozflákal (smích).

Jaký je rozdíl točit s dětmi a s dospělými? Nebáli se tě, kvůli tvé výšce? (Petr měří více než dva metry)
Ne, naopak, jsem docela malý (smích). Když točíš s dětmi, máš velkou zodpovědnost, aby třeba neřekly něco nevhodného, co nemají, třeba o náboženství. Ale i tak je točit s dětmi rozhodně zajímavější než točit s dospělými.

Velmi dojemná scéna je ta, ve které si s dětmi povídáte o Marxovi, Leninovi, komunismu, socialismu apod. Neměli jste s ní nějaké problémy?
Kontrolovali mi nějaké pásky, ale tuhle náhodou ne. Ona je to taková docela naivní scéna. Když jsem to různě ukazoval a ptal jsem se Ujgurů, jestli si můžou dělat blázny z Lenina, nebo ne, tak říkali, že prý jo, že se to tak vážně už nebere.

Přesto jsi musel některé scény vystřihnout...
Jo, hodně jsem jich musel vystříhat, protože oficiálně děti nemohou být do 18 let věřící, ale Ujguři věřící jsou. To je taková schizofrenie. Takže hodně scén, kde se třeba děti modlí, jsme museli smazat, protože ony se nesmějí modlit. To není dobrý nápad tam takové záběry dávat. Potom třeba nějaké rozhovory. Jedna učitelka mi říkala, že její manžel je deset let zavřený. Takové scény jsou zajímavé, ale nemůžou tam zůstat.

Jak intenzivní je pronikání čínské kultury do Sin-ťiangu?
Velmi. Čím dál tím větší, i demograficky. To jsem nemohl ve filmu ukázat, že před třiceti lety tam bylo pět procent Číňanů a 95 procent Ujgurů. Ale Čína provádí velkou řízenou migraci do Sin-ťiangu a do jiných oblastí, kde jsou menšiny. Aby tam těch Ujgurů bylo méně, aby se z nich stala menšina. Já teda nevím, jestli se to stane, ale říkají, že během pár let se tam bude vyučovat už jen v čínštině.

Na druhé straně existují názory, že problém Ujgurů je, že se odmítají učit čínsky, na rozdíl např. od původních kmenů na severu Ruska
To nevím, ale je logické, že když ti mladí vidí, jaké mají možnosti do budoucna, že se chtějí učit čínsky.

Tvůj minulý film byl o unášení nevěst v Kyrgyzstánu. Před dvěma lety jsi doufal, že ten film promítnou na všech školách v Kyrgyzstánu. Stalo se?
No, stalo se i nestalo. Já jsem filmař, a tak nemám moc možností, abych zároveň pracoval jako aktivista. Já jsem to dal jedné organizaci v Kyrgyzstánu, a ona s tím měla pracovat, ale důležité je, že organizace Human Rights Watch vydala minulý rok o unášení nevěst zvláštní zprávu. To téma se dostalo do povědomí nejen v Kyrgyzstánu, ale po celém světě.

Co chystáš do budoucna?
Teď jsem dokončil takový krátký film, který jsem natočil na severu Pákistánu, což je taky vlastně Střední Asie. Rád bych se vrátil do Turkmenistánu, teď je ještě zajímavější než za Turkmenbašiho, snad se to trochu otevře, ale prozatím to nevypadá.

Jak ses vlastně k filmování dostal?
Já jsem vyučoval politickou filozofii a trochu mě to přestalo bavit. Nebavilo mě pořád sedět na univerzitě v knihovně a dělat jenom tu politickou teorii.

Jaký je rozdíl mezi učením na univerzitě a předáváním informací pomocí dokumentárního filmu?
Je to podobné. Ale ten způsob je stejný, jako když chceš vydat článek nebo knížku. Možná je to méně didaktické. Některé filmy o lidských právech jsou strašně dogmatické, jenže realita je většinou mnohem komplikovanější. Pro mne je film více záležitostí instinktu a emocí než přemýšlení.