neděle 20. května 2007

Reportáž z Karabachu, kde turistů je trochu

V rámci své jarní cesty po Kavkaze jsem navštívil také Náhorní Karabach, abych zjistil, jak se této horské enklávě daří. Cesta to byla poučná a snad i reportáž publikovaná na Aktuálně.cz nese nějakou informaci:

Stěpanakert - Vojenská přehlídka ve Stěpanakertu, hlavním městě republiky Náhorní Karabach, zahájila oslavy 15. výročí vítězství v bitvě o město Šuša. Armény obydlený Karabach sice vyhlásil nezávislost, jenže žádný stát ji neuznal. Ovšem patnáct let po konci krvavé války, ve které zahynulo 35 000 lidí a další statisíce byly vysídleny, se alespoň vracejí turisté.

Jen v loňském roce si o vízum, které se obvykle dává na 5 dní a stojí zhruba 22 eur zažádalo přes 5000 turistů. V Karabachu je opravdu co vidět - famózní arménské kláštery z nichž nejstarší byl postaven už v 5. století, jeskyně s 12 000 let starými malbami nebo nádhernou horskou scenérii.

Budoucnost Karabachu je však stále nejasná. Za několik dní se mají prezidenti znesvářené Arménie a Ázerbájdžánu v Petrohradu sejít, aby si vyjasnili, jak že to s touto hornatou zemičkou vlastně bude dále. "Poražený" ázerbajdžánský prezident Ilham Alijev oznámil, že se dohodl s Armény na stažení vojsk ze všech sedmi oblastí, které obklopují Karabach a které jsou momentálně v držení Arménie. Obě země podle Alijeva souhlasily s dočasným rozmístěním mezinárodních mírových jednotek v oblasti a také s návratem ázerbajdžánských uprchlíků do vysídlených oblastí. Také zástupce Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Matthew Bryza v rozhovoru pro server Hlas Ameriky uvedl, že obě strany dospěly k zásadní dohodě v několika oblastech.

Arménská strana se však k této věci nevyjadřuje, arménský prezident Robert Kočarjan moc optimistický není. "Až po rozhovorech bude jasno, v jakém stádiu vyjednávání se nacházíme," uvedl Kočarjan podle serveru Transition online. Nezávislí pozorovatelé jsou skeptičtí a tvrdí, že takováto optimistická prohlášení už od politiků slyšeli mnohokrát, nikdy se však nic z toho o čem mluvili, nestalo. Analytici své pesimistické předpovědi o rychlém řešení konfliktu staví hlavně na napjaté situaci v pohraničním pásmu, kde stále dochází k občasným přestřelkám mezi vojáky obou táborů.

V Karabachu lze - kromě turisticky atraktivních oblastí, stále spatřit stopy téměř 15 let staré válečné vřavy. Opuštěné domy, zničené mešity a rozstřílené tanky straší návštěvníky podél cest. I ty však pomalu mizí, jak arménská menšina v zahraničí investuje do opravy karabašských silnic. Bohatí Arméni z USA nebo Ruska stavějí školy, investují do rozvoje cestovního ruchu, otevírají zde nové hotely i závody. Například společnost Base Metals, která se zabývá zpracováním zeminy, která obsahuje zlato, stříbro a další vzácné kovy zaměstnává v obci Drmbon 1123 lidí. Je tak největším podnikem v Karabachu.

Zatímco viditelné stopy války mizí, lidé mají stále dobu, kdy se skrývali ve sklepích nebo s ručně vyrobenými zbraněmi bojovali v karabašských kopcích v živé paměti. "Pět let jsem se schovávala ve sklepě. Měli jsme jen chleba a vodu. Náš dům zasáhli dvakrát raketou," říká čtyřiaosmdesátiletá vdova Zella Grigorianová ze Stěpanakertu. Hlavní město bylo Ázerbájdžánci intenzivně bombardováno právě ze sousední Šuše. Patnácté výročí vítězné bitvy si připoměli v Karabachu právě minulý týden. Ázerbajdžánci neměli k této zemi vztah, proto nás nikdy nemohli porazit," říká bývalý bojovník, toho času majitel taxislužby v Stěpanakertu David, který si nepřál zveřejnit své druhé jméno. "Bojovali za ně dokonce mudžahedíni, ale nebylo jim to nic platné," dodává při cestě krajinou ve své bílé Volze.

I patnáct let po této bitvě však kvůli válce umírají lidé. Přestřelky mezi vojáky na frontové linii si vyžádají ročně několik mrtvých. Hlavním nepřítelem civilistů jsou však miny a nevybuchlá munice. Při rozšiřování polí zahynou každoročně desítky zemědělců. Vážným problémem je také nevybuchlá munice. Tříštivé bomby totiž vypadají jako hračky a jsou velmi atraktivní pro děti, které se s nimi mohou dostat do styku. Jediná mezinárodní nezisková organizace působící v Karabachu je britský Halo Trust. Odminovávají pole, zneškodňují nevybuchlou munici a učí místní děti, že to co najdou v trávě nemusí být vždy míček.

Rozvoj turistiky je poznamenán neřízenou snahou turisty zaujmout. Uprostřed hor proto vznikl hotel ve tvaru lodě pod jehož okny lze spatřit potok a vodní kaskády obklopené úděsně vypadajícím hledištěm se zelenými a žlutými plastovými židličkami pro stovky lidí. Za hotelem stojí něco jako zoopark. V klecích jsou zde zavřená zvířata jako rys, medvěd, divoká kočka nebo draví ptáci jako orel. Vše vypadá pro oko našince dost tragicky, ale provozovatele jsou na své dílo velmi hrdí. A tak je to vlastně s celým Karabachem. Lidé jsou na to, že zde žijí nesmírně hrdí. Žijí prostý život, který se jim sice pomalu, ale přece jen zlepšuje a i když na ulici často potkáte vojáky v uniformách, téměř všichni zde vám potvrdí, že v Karabachu je bezpečno. Alespoň prozatím.

20. května 2007, Stěpanakert, Náhorní Karabach

  • foto1: vybombardovaný dům v Šuše - by rst
  • foto2: ázerbajdžánské "dobyté" espézetky ve Vanku - by rst
  • foto3: karabašské chačkary - by rst

Žádné komentáře: