iamrst: Není nad to v srpnu za polární kruh vyraziti

Původně jsem měl jet to léto do Chorvatska a Černé hory. Jenže nějak se na poslední chvíli změnily plány a tak jsem na vlastní pěst vyrazil za polární kruh, tisíc kilometrů od severního pólu na souostroví Špicberky. Přilétl jsem na nejsevernější komerční letiětě na světě, spal v nejsevernějším kempu na světě a viděl také nejsevernější sochu Lenina na světě :-)

Takhle to pod vámi vypadá, když se vylítává z letiště v severonorském Tromso a piloti to zamíří na sever, kde slunce nezapadá, a nebo nevychází - záleží jak tam kdo vyrazí. Když přiletíte na letiště v Longyearbyenu, můžete zažít trochu šok - nebo spíše vaše tělo. Přece jen, v Česku je nad 30, sluníčko paří, ale tady? Tak dva až čtyři stupně nad nulou, chladný vítr, déšť, mlha. Ještě že kemp je hned za letištěm. Když se ale vyčasí,hned je lépa a když jsem ráno vylézal ze stanu. No nádhera, není liž pravda. Kemp je velmi dobře vybaven, je zde vytápěná kuchyňka, kde jsem si vařil z dovezených zásob. Když zásoby došly, tak stačilo otevřít v kuchyni skříň,která byla plná různých dobrůtek, těstovin, polévek, omáček, které předemnou zanechali předchozí poutníci. Byla tam taky teplá sprcha, takže jsem chodil spát do zimy do stanu pěkně vymidlinkovaný.
Tohle je Janne Jutila - švédský rastafarian s finskými hokejovými kořeny, se kterým jsem se seznámil v letadle. Jednou nestihl letadlo z Londýna a tak mu společnost SAS nabídla náhradní letenku kamkoliv bude chtít. Když si ze seznamu míst, kam SAS letí vybíral cíl svého výletu, narazil na Longyearbyen - s údivem se podíval, kde že to ono město leží, no a bylo rozhodnuto. Tady jsme na výletě na místní vrchol Nordenskjeldfjeret (1050 m.n.m) - kde už byla pěkná kosa. Janne drží v rukou kulovnici, kterou musí mít všechny výpravy, které chtějí vyrazit za hranice města. Jen pro zajímavost - na kulovnici byl vyražen hákový kříž. Jak tedy asi byla stará?
I když půda není v toto letní roční období pokrytá sněhem, hned na druhé straně fjordu Adventdalen jsou nádherné ledovce, které sice díky globálnímu oteplování mizí, přesto jsou a ještě nějaký čas budou k vidění. Stojí to zato, jsou nádherné, všude kolem vaší lodi v moři plují kry, no radost pohledět. Na jedné z nich se dokonce "opaloval" jistý vyžraný tuleň. Jinak je však voda v zálivu klidná. Po velrybách, kterých tady bylo ještě v 16. století spousta se slehla zem jen pár desetiletí potom, co přijeli první velrybáři. K něm tady paradoxně nepanuje žádná zášť, je to zřejmě tím, že Norsko jako jedna z mála zemí porušuje moratorium na lov velryb.
Matka příroda si s absencí velryb poradila svérázným způsobem. Na místo kytovců-požíračů planktonu, nechala přemnožit místní ptáčky - alky, kteří se živí tím samým, ale člověk jejich maso moc nemá rád. Alk jsou tady něco přes dva miliony, a sídlí například na ptačích útesech v zátoce Adventdalen. (Pokračování příště...)